Přesně před padesáti lety, 12. září 1958, předvedl americký fyzik Jack Kilby kolegům z firmy Texas Instruments svůj objev - integrovaný obvod. Ač to tak ještě nějaký čas nevypadalo, drobná a na první pohled primitivní věc znamenala mezník ve vývoji techniky a dnes se v různých podobách objevuje prakticky ve všech elektronických zařízeních - od digitálních hodinek až k počítačům.
Nebýt jedné neexistující dovolené, svět techniky by dnes možná vypadal jinak. Jenže zaměstnanec společnosti Texas Instruments Jack Kilby si nemohl vybírat; jako nováček neměl na prázdniny nárok, a tak musel léto roku 1958 strávit v dallaských laboratořích svého chlebodárce.
Jedním z výzkumů, které tehdy společnost Texas Instruments prováděla, bylo řešení problému přezdívaného "tyranie množství". Laicky řečeno šlo o to, nalézt způsob, jak zefektivnit výrobu složitých elektrických obvodů velmi malých rozměrů, a přitom zajistit jejich spolehlivé fungování. Jako slibná odpověď se tehdy jevila technologie takzvaných mikromodulů, tedy standardizovaných součástek, jejichž spojováním by vznikaly komplexní celky. Princip podobný dětským stavebnicím však neduhy svých předchůdců jen zmírňoval.
V červenci 1958 dostal Kilby nápad, jak celou věc elegantně vyřešit.
Místo úmorného propojování droboučkých součástek ještě titěrnějšími drátky přišel s myšlenkou vyrábět kompletní obvod se všemi aktivními i pasivními prvky a vodiči přímo na povrchu polovodičových destiček. Se svolením vedení začal Kilby pracovat na uvedení svého nápadu do praxe. V polovině září pak svým kolegům a nadřízeným předvedl výsledek. Byla jím malá skleněná destička s nedbale přilepeným plátkem germania, na němž se nacházel jednoduchý oscilátor. Celé zařízení vypadalo i na tehdejší dobu dosti primitivně. Co ale bylo podstatné, fungovalo.
Noyce přišel s levným křemíkem
Jen krátce poté přišel s velmi podobným řešením Američan Robert Noyce, jenž na problému pracoval nezávisle na Kilbym. Noyce, mimochodem pozdější spoluzakladatel procesorového gigantu Intel, tak byl sice až druhý, přesto bývá za spoluvynálezce integrovaného obvodu považován. Jeho miniaturní obvod totiž řešil některé praktické problémy provázející Kilbyho variantu, ale především byl vyroben z levného křemíku, což byl důležitý předpoklad pro pozdější masovou výrobu. Právní bitva o patenty mezi firmami Texas Instruments a Fairchild Semiconductors, kde tehdy Noyce pracoval, nakonec skončila smírem a vynález se mohl vydat do světa.
Ačkoliv bez "švábů", jak se integrovaným obvodům kvůli jejich tvaru přezdívá, by se dnes stěží obešla řada běžných zařízení, neprosazoval se nový nápad snadno. Zájem o něj sice projevila americká armáda, ale civilní sféra pohlížela na novinku s nedůvěrou. Ještě několik let vyvolávaly integrované obvody mezi techniky spíše pobavení než seriózní myšlenky na jejich využití.
Proto dala společnost Texas Instruments Kilbymu za úkol sestrojit zařízení, jež by možnosti integrovaných obvodů názorně demonstrovalo. Výsledkem byla kalkulačka, která se vešla do větší kapsy, místo aby zabírala podstatnou část pracovního stolu, jak bylo tehdy běžné. Reakce zákazníků byla prakticky okamžitá a z opovrhovaného řešení se rychle stal jeden ze základních pilířů moderní techniky.
Na ocenění svého přínosu si přesto musel Jack Kilby počkat do pozdních let.
Nobelovu cenu za fyziku získal až v roce 2000. Pět let poté podlehl tento držitel šesti desítek patentů zákeřné chorobě.
