Významný pokrok v této oblasti učinila kalifornská firma Applied Digital Science, která vyrobila mikročip vhodný k implantaci do lidského těla. Tento mikročip, který je velký přibližně jako zrnko rýže, umožňuje sledování některých základních životních funkcí a pohybu jeho nositele. Toto oznámení ale vzbuzuje i jisté obavy a ozývá se mnoho hlasů, které hovoří proti zavedení podobných technologií do běžné praxe. Pravděpodobně nejpádnějším důvodem, proč tuto technologii nezavádět jako běžnou metodu identifikace a vyhledávání osob, je skutečnost, že vždy, tj. i v demokratické společnosti, může dojít ke zneužití takového systému, a to jak ze strany zpravodajských služeb, tak i ze strany různých komerčních společností. Naopak, vědci tvrdí, že podobná zařízení mohou řadě jednotlivců napomoci, nebo jim dokonce zachránit život. To demonstrují třeba na příkladě dětí či osob trpících Alzheimerovou chorobou. Jak by to mohlo brzy vypadat ve skutečnosti?
„Je po desáté hodině večerní a vaše dítě stále ještě není doma. Možná nevíte, kde je, ale čip, který má vaše dítě implantovaný pod kůží, vám jej může pomoci najít. Stačí se jen prostřednictvím zabezpečeného připojení prostřednictvím internetu spojit ze serverem, který vyhodnocuje signály ze snímačů rozmístěných po městě a který obsahuje napojení na řadu databází včetně lékařských. V případě že má váš potomek zdravotní potíže, server vyhodnotí jeho stav a přivolá pomoc. Po příjezdu si záchranáři dotazem do databáze ověří, zda dítě není alergické na některé medikamenty a poskytnou mu bezodkladnou první pomoc. A až si pro své dítě přijdete do nemocnice, služba na recepci ověří vaši totožnost sejmutím informací z čipu, který máte implantováni vy...“
Kromě výše popsané aplikace lze podle vědců využít podobné implantáty i jiným způsobem, např. namísto kreditních karet. Každý z těchto čipů totiž umožňuje jednoznačnou identifikaci a je prakticky nemožné jej padělat. Možná se vám to zdá jako hudba vzdálené budoucnosti, ale je potřeba si uvědomit, že technologie implementovaní čipů živým tvorům již existuje poměrně dlouho. 
Již v roce 1998 si nechal profesor kybernetiky z Reading University v Londýně, Brian Warwick, implantovat do své paže čip, a to v rámci experimentu, který měl zjistit, zda lze pomocí bezdrátové vysokofrekvenční identifikace sledovat jeho pohyb po budově univerzity. Společnost Applied Digital Science v současnosti požádala příslušný americký federální úřad o povolení k oficiálnímu testování nových čipů nazvaných „VerChip“ na lidech. Otázkou však je, zda a kdy tato společnost povolení k testování na lidech obdrží. Podle odborníků se proces schvalování může v nejhorším případě táhnout i několik let. Ovšem na druhou stranu není vyloučeno, že se v současné napjaté mezinárodní situaci výzkum podobných identifikačních technologií nestane oblastí národního zájmu USA. Neoficiálně si tento čip již nechalo implementovat několik osob, především z okruhu zaměstnanců společnosti a existuje skupina přibližně padesáti dobrovolníků, kteří mají zájem se takového experimentu zúčastnit.
Pokud pomineme problém omezení soukromí jednotlivců, je zde ještě jiný problém, a to ryze technologický, který brání masovému rozšíření podobných čipů a jejich využití např. v rámci zdravotní péče. Tento problém trochu připomíná hádanku co bylo dřív – zda slepice nebo vejce. Lidé si totiž v masovém měřítku nenechají implantovat čipy dříve, než budou zdravotnická zařízení dostatečně vybavena čtecími zařízeními a další nutnou infrastrukturou. Zdravotnická zařízení se však v masovém měřítku nezačnou vybavovat příslušnou technikou dříve, než budou čipy implantovány masově.
