Díky monografii vydané před lety v prestižním nakladatelství Taschen, které se specializuje na vydávání uměleckých publikací a patří mezi světovou špičku, je Vlastimil Kula známější ve světě než v České republice. Jeho současná tvorba osciluje mezi glamour a erotickou fotografií. V Praze nedávno proběhla jeho krátká čtrnáctidenní výstava v pražské Cargo Gallery. Přístupná byla samozřejmě až od 18 let.
Sám Kula se někdy používaného označení pornograf nebojí, protože říká, že z hlediska definice jím je a ve společnosti Pablo Picassa, Salvatora Dalího či Jaroslava Vrchlického, kteří rovněž tvořili erotická díla, je mu dobře.
Vlastimil Kula na své zahradě s ocelovou svařovanou konstrukcí, kterou promění v kámen.
Zátiší připravené pro fotografii. V popředí umělý kámen z předchozího snímku.
Již funkční jezírko s vodopádem, umělým kamenem a modelkou.
Avšak kde Janu Saudkovi stačí pro fotografickou scénu často jen oprýskaná zeď, staví si Vlastimil Kula vlastní komplikované, technicky propracované scenérie, velmi podobné těm z filmových kulis. S kulisami se ostatně potkal při práci v divadle, když se v roce 1969 vrátil zpět do tehdejšího Československa.
Vlastimil Kula své fotografie pečlivě plánuje a jsou v podstatě umělým připraveným konstruktem, který má diváka lépe přenést do fantastického světa. V jednom rozhovoru prohlásil, že dost často se na focení musí přeladit, protože ještě pár minut před příchodem modelky vylepšoval nějakou konstrukci se svářečkou v ruce.
Se svojí rodinou se před lety přestěhoval z Prahy do Chebu. Byt přestavěl na ateliér a fotografickou lokaci zároveň. Zde také vznikly fotografie pro knihu „Vlastimil Kula“, vydanou v roce 2004 nakladatelstvím Taschen. Kula je přitom společně s Janem Saudkem dodnes jediným ze dvou Čechů, jimž fotografická monografie v Taschen vyšla.
„Vše začalo v roce 2002 na knižním veletrhu ve Frankfurtu. Přišel jsem na stánek Taschen, že chci někomu ukázat portfolio. Samozřejmě se mě snažili odbýt s tím, že když jsem si předem nedomluvil schůzku, mám smůlu. Nicméně jsem se nedal a po několika kolečkách, kdy si mé fotky nejdřív prohlédla recepční, aby zavolala vyšší instanci a ta zase vyšší, jsem se dostal až k majiteli vydavatelství Benediktu Taschenovi. Ten mé portfolio třikrát pozorně prošel a řekl mi, ať mu do roka dodám 500 snímků, že mi vydá knihu,“ vzpomíná Kula.
Ulice v bytě. Na zemi dřevěné dlažební kostky, v pozadí skutečná mříž a automat na Coca Colu.
Při pohledu na fotografie nepoznáte, že vznikly v činžovním domě uprostřed Chebu. Obývací pokoj si fotograf předělal na pouliční zátiší a kuchyň na lázně. Iluze je dokonalá. Dřevěné dlažební kostky vlastnoručně vyřezal. Uměle vytvořené prvky, třeba mramorové stěny z korku, tvoří působivou symbiózu s reálnými artefakty jako železná mříž, automat na kolu či víko kanálu.
Nejvíce hrdý je však Kula na unikátní systém s důmyslnými pojezdy ve všech místnostech. Posuvným ramenem na balkoně, které šlo vysunout až do délky čtyř metrů, se dalo zábleskovými světly do místnosti svítit zvenku.
Invence, řemeslný um a cit pro detail je vidět také v zahradě u domu, kde s rodinou v současnosti žije. Na zahradě najdete jezírko s vodopádem, je tu sauna pro modelky, aby se mohly ohřát. Na některých stromech je skrytý rozvod vody a tlačítkem se spouští umělý déšť. Proto některé fotografie vypadají, jakoby vznikaly v deštném pralese. Větve, kmeny stromů či umělé kameny pak celou scénu přirozeně dokreslují, jak Vlastimil Kula potřebuje.
Svícení má Kula také dokonale zvládnuté, že by dle svých slov mohl napsat příručku. Podle něj je velmi důležité zvolit správný styl, aby světlo působilo přirozeně. Proto si často vyrábí vlastní softboxy specifických rozměrů.
O fotografoviVlastimil Kula (22. května 1950, Plzeň) odjel po maturitě v roce 1968 do Kanady, kde pracoval mimo jiné jako horník v niklových dolech u Sudbery a jako uklízeč a číšník v New Yorku a Miami Beach. Na Silvestra v roce 1969 se po rozhodnutí neemigrovat vrátil domů a začal pracovat v divadle. V letech 1970 – 1975 studoval na pražské FAMU obor umělecké fotografie. Zážitky demokratické společnosti na jeho „on the road“ a inspirací pražským jarem oponoval vůči rezignaci normalizační společnosti, na škole se věnoval např. tématu náboženství, po škole se mu způsobem revolty stala reklama, coby vetřelci „Západu“. Po roce 1989, kdy reklama tento náboj ztratila, se vrátil k umělecké fotografii. V roce 2004 mu nakladatelství Taschen vydalo monografii s názvem „Vlastimil Kula“. Fotografie pro Vlastimila Kulu představuje „Výrazový prostředek osudem mi přidělený, jenž se chci do konce svých dnů učit ovládat.“ |
„Když třeba zjistím, že potřebuji softbox specifických rozměrů, řekněme 15×35 cm, vyrobím si ho sám. Už jsem se tomu kdysi věnoval, bajonety jsem si nechal vysoustružit a ještě mi jich pár zbylo. Specifické příslušenství je důležité. Světlo vnímám jako plastelínu, kterou můžete modelovat, jak chcete, a k tomu potřebujete nejrůznější nástroje,“ říká fotograf.
Přestavba bytu na ateliér s fotografickou lokací zabrala tisíce hodin práce. „Přiznávám, že fotografie pro Taschen jsem nedělal zcela při smyslech. Celý den jsem něco vyráběl a večer se fotilo nebo se vyvolávaly fotky. Před spaním jsem si pak musel lupnout prášek, srdce jsem měl v hrdle, bez prášku bych neusnul. A takhle to šlo rok, protože se musel stihnout termín. To se nakonec podařilo se čtyřdenním předstihem a já jsem se cítil jak v cíli maratonu. Tehdy mi každý říkal, člověče, když děláš pro Němce, to se nesmíš zpozdit ani o den, jinak jsi odepsaný,“ vypráví Kula. Ve skutečnosti se umělecké prostředí ani v Německu neřídí podle švýcarských hodinek: „Taschen se mi později přiznal, že s jistým zpožděním vždy počítá. Říkal mi, že když dá umělci rok, je zvyklý, že výsledek práce uvidí do tří let, a kdyby byla lhůta stanovena na tři roky, umělec by práci odevzdal za deset, anebo taky vůbec.“
K erotické fotografii se Vlastimil Kula, který se až do začátku 90. let úspěšně živil reklamní fotografií, dostal náhodou, když dostal lukrativní nabídku, aby pro soukromé účely nafotil erotické fotografie. Spolupráce však netrvala dlouho, protože dle Kuly „fotografie, která musí být vizuálně apelativní a zároveň mít kus tajemství, vyžaduje jiný druh fantazie než literatura“.
Motivací k vydání cyklu erotických fotografií mu byl fakt, že je, jak sám říká, „dobrodruh a pohybovat se úspěšně v onom minovém poli, které lemuje hranici mezi uměním a pornografií, je mimořádně riskantní, ale také představuje mimořádnou výzvu i uspokojení.“
- Autor Josef Hnojil redaktorem serveru F22.cz, kde najdete další podrobnosti ze světa fotografie.
- Autor Petr Špánek je šéfredaktorem časopisu Digitální FOTO, se kterým mimo jiné dostanete i CD.
