Pod článkem Konec DVB-T vysílání nezruší povinnost platit koncesionářské poplatky se vyrojilo několik otázek, které se pokusíme vysvětlit v tomto pokračování. Tentokrát odpovídala opět tisková mluvčí České televize Karolína Blinková jakožto zástupce instituce poplatky vybírající, dále pak tisková mluvčí ministerstva kultury, jakožto zástupce tvůrce zákona a advokátka Kristýna Heřmánková z advokátní kanceláře Vyskočil Krošlák a partneři.
Začněme tou, kterou jsme zodpověděli již minule, ale mnozí čtenáři s publikovaným závěrem nesouhlasili. Tedy: Je potřeba platit koncesionářské poplatky za televizor, který již není bez přídavného zařízení (např. set-top-box) sám o sobě schopen příjmu jakéhokoli televizního vysílání?
Nejprve opět citujme ze Zákona o rozhlasových a televizních poplatcích (348/2005 Sb. - plné znění i s pozdějšími úpravami v DOC zde), kde je pro naši potřebu podstatná část první, § 2 Předmět poplatků, odstavec 2:
„Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů (dále jen „televizní přijímač“). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.“
Na kladné odpovědi na uvedenou otázku se shodly všechny oslovené strany.
„Přechodem na DVB-T2 se nijak nemění povinnost platit televizní poplatky. Pokud byl televizor ke sledování televizního programu používán doposud, bude za něj nutné platit televizní poplatek i po přechodu na standard DVB-T2,“ odpověděla za Českou televizi Karolína Blinková.
Obšírněji, ale se stejným závěrem odpovídá i Ministerstvo kultury.
„Poplatku nepodléhá pouze takový přístroj, který není schopen příjmu, resp. nikdy nebyl schopen reprodukce vysílání. Analogové zemské televizní vysílání a analogové satelitní vysílání bylo ukončeno v roce 2012, na určitých lokalitách je však analogové kabelové vysílání stále šířeno. Je tedy možné, že toto analogové vysílání lze přijímat i prostřednictvím zařízení (televizorů), která nejsou uzpůsobená k příjmu digitálního vysílání,“ vysvětluje Simona Cigánková z MKČR a dodává: „Pokud by existoval televizní přijímač, který není schopen příjmu jak analogového, tak digitálního vysílání, nebyl by pak předmětem povinnosti platit televizní poplatek.“
Ale takový televizor neexistuje, respektive se takovému zařízení říká monitor.
Potvrzuje to i odpověď oslovené advokátky. Její odpověď navíc nenechává prakticky žádné možnosti pro kreativní alternativní interpretace zákona.
„Předmětem poplatku je zařízení technicky způsobilé k příjmu jakéhokoliv televizního vysílání, nejde jen o programy České televize a o aktuální způsob, jakým jsou šířeny. Jen zákon sám stanoví výjimky, kdy televizní přijímač (zařízení) předmětem poplatku není. Z otázky není zcela patrné, zda má jít o televizor rozbitý, nebo jen technologicky zastaralý – protože i zastaralý televizor je schopen nějaký druh televizního vysílání přijímat. Byť není aktuálně k dispozici. Pokud by šlo o televizor nenávratně zničený, byla by věc zřejmě jiná. Nicméně doplňuji, že nelze jen tak bez ničeho přestat platit koncesionářské poplatky, ale poplatník se z evidence musí sám aktivně odhlásit,“ vysvětlila aktuální legislativní úpravu advokátka Kristýna Heřmánková.
Můžeme tedy pouze zopakovat závěr minulého článku: z pohledu současné legislativy je tedy každý televizor schopný příjmu televizního vysílání, a tedy i důvodem pro platbu koncesionářských poplatků. Změny v pozemním televizním vysílání na tom nic nemění.
Platí se i za počítačový monitor nebo projektor se set-top-boxem
Další diskutovanou variantou bylo použití projektoru, nebo třeba počítačového monitoru. Ty samy o sobě příjem televizního vysílání neumožňují, a platba televizních poplatků se na ně tedy nevztahuje.
A proto přichází druhá otázka: Je potřeba platit koncesionářské poplatky za počítačový monitor/projektor s připojeným set-top-boxem umožňujícím příjem televizního vysílání?
I zde se všechny oslovené strany shodly.
„Ano, i tento případ výše zmíněný paragraf zahrnuje,“ stručně odpověděla mluvčí České televize.
„Ano. Takový přijímač splňuje podmínku individuálně volitelné reprodukce televizního vysílání,“ odpověděla i mluvčí ministerstva kultury.
„Ano, neboť jde o zařízení technicky způsobilé k reprodukci televizního vysílání. Zákon záměrně nepoužívá pojem televizor apod., ale zařízení. Nejde jen o zařízení ve smyslu televizor a nejde jen o vysílání České televize. Sám zákon říká, že televizní poplatek slouží k financování veřejné služby České televize, nikoliv že jde o např. „poplatek za vysílání České televize“,“ vysvětluje legislativní podrobnosti advokátka z advokátní kanceláře Vyskočil Krošlák a partneři.
Je to navíc i zcela logické. Monitor + set-top-box = televizor.
Vysílání přes internet je nejspíše jiný případ
Dalo by se říci, že z hlediska konzumace televizního vysílání není velký rozdíl mezi příjmem pozemního vysílání, kabelovky, satelitu, nebo přes IPTV či OTT streamu přes internetovou síť. Myslí si to i Česká televize.
Otázka zní: Pokud mám IPTV/OTT služby v tabletu nebo na PC, mám za ně platit koncesionářské poplatky?
Mluvčí České televize odpovídá kladně. „Také v tomto případě zákon platbu poplatků předepisuje,“ odpověděla Kateřina Blinková.
S tím však nesouhlasí ministerstvo, které za související legislativou stojí.
„Ne. Tento typ příjmu není šířením prostřednictvím zemských radiových zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů,“ vysvětluje Simona Cigánková.
Ve shodě s ministerstvem odpovídá i advokátka.
„Televiznímu poplatku nepodléhají zařízení technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání pouze v případě, je-li šířeno jinak než prostřednictvím vysílačů nebo družicových a kabelových systémů,“ vysvětlila Kristýna Heřmánková.
Postoj České televize vychází z odpovědi, kterou mluvčí Blinková poskytla do minulého článku: „Za kabelové vysílání se považuje i příjem televizního vysílání přes IPTV a nebo přes internet (OTT), je-li umožněna individuální volba televizních programů.“ Ani ministerstvo kultury, ani oslovená advokátka však s takovou interpretací nesouhlasí.
A jaká by byla situace, kdy by IPTV/OTT stream přijímal samostatný set-top-box? Je z hlediska zákona rozdíl mezi DVB-T2 a IPTV set-top-boxem?
„Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích poplatkovou povinnost spojuje se zařízením, které je technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských radiových zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů. Jedná se o set-top-boxy typu DVB-T, DVB-T2, DVB-S, DVB-C, tedy přístroje, které přijímají signál prostřednictvím vysílačů, satelitu či kabelového rozvodu. Příjem služby vysílání prostřednictvím internetového protokolu IPTV a OTT služeb pod tento typ příjmu nespadá,“ vysvětluje Simona Cigánková.
V případě sporu rozhodne o výkladu soud
Rozpor ve výkladu zákona, zda internetové IPTV nebo OTT streamy spadají pod „vysílání šířené prostřednictvím kabelových systémů“, by v případě sporu diváka s Českou televizí musel rozhodnout soud.
Zde si dovolujeme otisknout v celém znění komentář paní advokátky Heřmánkové.
„Vždy třeba vzít v úvahu nejen holý text zákona, ale také výklad soudu k takovému zákonu. Zvlášť za situace, kdy text zákona není zcela srozumitelný a výklad odborníků se může lišit.
V kontinentálním právu, jehož součástí je i právní řád České republiky, obecně platí, že jediným subjektem, který je kompetentní k podání závazného výkladu právních norem, je soud. Takový výklad je většinou závazný jen pro strany sporu, s výjimkou např. rozhodnutí týkajících se osobního stavu, a dále s výjimkou nálezů Ústavního soudu, které jsou závazné pro každého. V průběhu času v právní praxi dochází k ustálení výkladu a potom hovoříme o tzv. konstantním výkladu určité právní normy. Konstantní výklad právních norem je především věcí vyšších soudů (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud).
V situaci, kdy chybí výklad soudu (tedy již rozhodnuté spory v dané věci, ke konkrétnímu zákonnému ustanovení) a text zákona není ani pro odborníky zcela jasný, je třeba postupovat při výkladu zákona jednak podle pravidel logiky a různých výkladových metod a druhů výkladu, ale také s potřebnou dávkou opatrnosti.“
Na úplný závěr bychom rádi zopakovali, že v redakci Technet.cz jsme přesvědčeni o tom, že veřejnoprávní nezávislá média jsou pro demokratický stát životně důležitá a platit koncesionářské poplatky má smysl i v období, kdy televizní vysílání nesleduji, nebo jej sleduji způsobem, na který Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích explicitně nepamatuje.
