"Bylo to opravdu hodně nepříjemné být celý rok mimo volejbalu a sportu. Navíc ani před letošní letní přípravou nebylo vůbec jasné, jestli budu moct hrát nebo ještě ne. Naštěstí se to na poslední chvíli nějak spravilo," zavzpomínal na těžké období pětadvacetiletý a 201 centimetrů vysoký liberecký blokař Marek Beer.
Kdy jste se zranil a co se vám stalo?
Bylo to prvního září loňského roku na prvním přípravném halovém turnaji v Příbrami. Zlomil jsem si zánártní kůstku na noze.
První prognózy asi nebyly, že nebudete rok hrát volejbal, je to tak?
To ne, a o to víc to bylo těžší. Ještě na jaře tohoto roku to nebylo pořádně srostlé a vůbec se nevědělo, co bude. Doktor mi sice říkal: Hele Máro, už jsem to viděl srostlé mnohem dřív u jiných případů, ale někdy to prostě trvá. Na psychiku to bylo fakt těžké, ale s velkou pomocí rodiny jsem to nějak zvládl, všichni mi pomáhali a drželi mě. A když jsem se zranil, tak jsme si pořídili mimino. I to samozřejmě strašně pomůže. Nebylo to snadné, ale na druhou stranu to změnilo můj přístup k tréninku. Do hlavy mi to dalo hodně.
V čem konkrétně jste přístup k tréninku změnil?
Naplno jsem si uvědomil, že to zdraví mám opravdu jenom jedno a hlídám si ho mnohem víc než dřív. Předtím jsem třeba něco šidil, ale teď do celkové přípravy dávám sto deset procent. Víc si dávám pozor jak trénuju, co trénuju, a tak podobně.
V minulé sezoně jste chodil na všechny zápasy Dukly, jak bylo tohle náročné na psychiku?
Byly to obrovské nervy, protože jsem věděl, že s tím nemůžu nic udělat. Některé zápasy se klukům povedly, některé ne a já jen koukal. To bylo strašné, každý pochopitelně raději hraje.
Na startu přípravy a nové sezony byli na blokařském postu zkušený Staněk, mladý talent Zajíček, posila z Příbrami Leikep a vy. Nebál jste se po tak dlouhém výpadku, že na vás nezbude místo a půjdete z Liberce někam na hostování?
Bavili jsme se i o této možnosti a navíc jsem si pro jistotu udělal asi před dvěma měsíci výron, takže to bylo všelijaké a můj návrat se po letní přípravě zase ještě oddálil. Ale nakonec jsme tady zůstali všichni čtyři, a to mám právě rád, když je v mančaftu silná konkurence. To mě pak samozřejmě nutí dávat do toho volejbalu mnohem víc a je to lepší, než kdybychom tady byli třeba jen dva a místo by bylo jisté.
Kdy jste si naplno vychutnal návrat na hřiště?
Na začátku sezony jsem logicky ještě moc nehrál a první velkou šanci jsem dostal na začátku prosince v evropském Poháru CEV proti silnému ruskému klubu z Nižného Novgorodu. Snažil jsem se ji chytit za pačesy a zatím to jde, protože hraju.
Jaké jsou ambice vaší Dukly v této sezoně? V extralize jste vyhráli osmkrát za sebou a v tabulce jste druzí za Zlínem.
Zlín začal ve velké formě, teď se trochu zasekl, ale nemyslím si, že to bude mít dlouhé trvání. Pak máme za největší soupeře tradiční týmy jako České Budějovice nebo Příbram. Ještě nás čekají složitá utkání. Do každého zápasu musíme jít prostě naplno, ať je to outsider nebo lídr ligy, to je základ. Jedině tak můžou přijít úspěchy. Sen je samozřejmě finále a titul.
