Bylo to tehdy dobré rozhodnutí. Mladý René se moc ve volejbalu nerozkoukával a po měsíci už jel s týmem na mistrovství republiky a během roku se dostal do národního výběru kadetů.
René Dvořák(52 let) Rodák z Českých Budějovic šel po základní škole na gymnázium, které dnes nese jméno Jana Valeriána Jirsíka. Od té doby začal hrát volejbal. Bývalý reprezentační nahrávač potom strávil sedm sezon v Dukle Liberec. Od roku 1992 do roku 1994 působil v portugalském Espinhu, následoval návrat do Liberce, angažmá v Ústí nad Labem a v 1996 se vrátil do budějovického klubu. Jako nahrávačská jednička zažil s Jihostrojem dva tituly mistra extraligy. S profesionální kariérou skončil v roce 2005. Od té doby trénuje a s Jihostrojem už získal ligový titul. Má dvě děti, staršího syna Lukáše a mladší dceru Natálii. Ve volném čase rád lyžuje či hraje tenis. |
Dvořák začínal jako smečař, pak přešel na nahrávku, kde už zůstal. Ve volejbale jde o nejdůležitější post - je to právě nahrávač, kdo rozhoduje, jak bude celá hra týmu vypadat. „Nahrávač musí být drzý, je to prodloužená ruka trenéra, dirigent hry. A to mě bavilo,“ líčí.
Premiéra v tehdejší československé nejvyšší soutěži na sebe nenechala dlouho čekat. Psal se rok 1983 a českobudějovický klub TJ Škoda hrál domácí zápasy v sokolovně.
„Už si asi nevzpomenu, proti komu jsme nastoupili, možná to byla UK Bratislava. Ale vím, že Honza Hofbauer dělal druhého nahrávače Jaroslavu Kopetovi. Jenže Honza byl vykartovaný, takže jsem záda Kopetovi kryl já. Prohrávali jsme 0:2 na sety, poslali mě do hry a my nakonec otočili na 3:2. Svým způsobem to byl zázrak, ale hrozně mě podrželi starší hráči, kteří to se mnou na kurtu ty tři sety vydrželi,“ říká k době, kdy mu bylo 17 let a začal hrát mezi elitou.
I když působil v Ústí nad Labem či v Liberci, tak doma je Dvořák na jihu Čech. V celcích TJ Škoda a VK Jihostroj odehrál deset sezon, slavil dva tituly v extralize a čtyři v Českém poháru.
„Ze sportovního hlediska se samozřejmě nejlépe vzpomíná na tituly. Můj největší volejbalový zážitek s Budějovicemi byl v roce 1996, kdy jsme v semifinále vyřadili tehdy nadupanou Odolenu Vodu. Hrála za ni taková jména jako Kaláb, Pakosta nebo Hadrava. Vyhráli jsme, tuším, 15:13 v posledním setu,“ podotýká trenér s tím, že řada historek ze zápasů či turnajů není ani publikovatelná. „Utkvěl mi třeba v hlavě zájezd do Gomelu, což bylo tehdy družební město Budějovic. Jelo se vlakem přes třicet hodin. O zážitcích, co nás tam potkaly, se ani dnes nebudu moc šířit,“ směje se.
Nastoupil ještě v 49 letech
Vrcholovým volejbalem trávil dvacet let. I když v roce 2004 v budějovickém klubu s profesionální kariérou skončil, na pár utkání se přeci jen vrátil. Už jako hlavní trenér musel občas zaskočit za nahrávače, a to jak v Ústí nad Labem, tak i před třemi roky v Příbrami. To mu bylo 49 let.
„Příbram měla finanční problémy. Odešel nahrávač, takže nám zůstal jen jeden, a já tedy plnil funkci druhého nahrávače. Musel jsem trénovat a nastoupil jsem asi ke třem zápasům. Nebyl to ale žádný vrcholový výkon,“ podotýká.
I tak to rekord extraligy není. Ten má Petr Štika, který hrál extraligu v padesáti letech. Také nahrávač. „U nás to ale jde. Pinkat můžu i dneska, kdy je mi 52 let. Rozdíl je pak ve výskoku na blok, kde bych byl dnes absolutně nulový. Technika nahrávky se nezapomíná, ale je jasné, že se věkem ztrácí rychlost. Člověk by teď na hřišti nebyl moc platný,“ vysvětluje.
Během dvou desetiletí, kdy Dvořák hrál, se volejbal hodně proměnil. „Podávalo se ze země, zažil jsem různé druhy míčů, úpravy pravidel. Volejbal se vyvinul dopředu zejména po fyzické stránce. V taktice dnes hodně pomáhá statistika a video. Jsem rád, že do roku 2004, co jsem hrál extraligu, jsem se vyvíjel společně se sportem a hrál ho na nejvyšší úrovni,“ přemítá kouč úřadujícího mistra extraligy.
Největší změna je podle Dvořáka v dynamice podání. „Dnes balony při servisu létají hodně přes sto kilometrů v hodině. Další změny jsou třeba i ve výšce hráčů, teď jsou skoro všichni dvoumetroví. Dřív bylo normální, když měli blokaři 190 centimetrů. Blokař pod dva metry je dnes už vlastně malý,“ popisuje exreprezentační nahrávač i bývalý kouč mládežnických celků v Budějovicích.
Po nástupu hned titul
Jako trenér vedl v nejvyšší soutěži Ústí nad Labem, Příbram či teď aktuálně budějovický Jihostroj. Do svého mateřského klubu přišel Dvořák loni v květnu jako asistent Jana Svobody. Toho v křesle hlavního kouče nahradil letos v lednu, když vedení klubu Svobodu odvolalo.
Věci dobré i špatné- dotazník Na co se teď nejvíce těšíte? Co vás v poslední době naštvalo? A naopak, co vás potěšilo? |
„K trénování mě to táhlo, už když jsem končil v Jihostroji s kariérou. Tehdy jsem si na hřišti prakticky řídil útok i obranu a hodně jsem o hře přemýšlel,“ říká kouč.
Na jaře se mu povedl celkem zajímavý kousek, když hned Jihostroji z pozice hlavního trenéra pomohl k zisku mistrovského titulu. Přitom byl sám na lavičce jen pár měsíců.
„Možná to přišlo až moc rychle,“ uznává kouč, který kromě vymýšlení různých herních variant a sestav musí být také dobrým psychologem. Aby mužstvo došlo až pro mistrovský pohár, musí v něm vše fungovat. Trenér s hráči i volejbalisté samotní musí spolu dobře vycházet.
„Někdy je nutné na někoho zvýšit hlas. Při příchodech nových hráčů se zase musíte dívat na jejich osobní charakteristiku, což jde dobře u českých volejbalistů, horší je to například u cizinců,“ připomíná Dvořák.
