Mohlo to přitom být zcela jinak...
V osmifinále prohrávaly 0:1 na sety, ve druhém ztrácely 8:13. Pak přišel technický oddychový čas. „Naštvaly jsme se a řekly si, že takhle už to dál nejde, že s tím musíme ještě něco udělat. A najednou to začalo jít,“ ohlížela se Kvapilová.
Na šampionátu se s Kolocovou málem loučily už v osmifinále, nakonec podlehly až v boji o titul. „Finále je dobrý,“ usmála se Kolocová. To už byla v německém Hamburku, kam se s Kvapilovou přesunuly v pondělí ráno.
Stihly jste stříbro vůbec oslavit?
Kolocová: Dostaly jsme poháry, medaile, rozloučily jsme se s trenérkou, která tu měla rodinu a jela autem do Prahy. Přijede za námi v úterý. S Míšou jsme šly na večeři a brzo spát. Musely jsme sbalit tašku po celém týdnu a vstávaly ve 3.55, abychom stihly transport na letiště.
Co pro vás stříbro znamená?
Kvapilová: Kdyby nám někdo řekl před turnajem, že budeme ve finále, tak asi řeknu: Hm, to tedy nevím. Páté místo, podle nasazení, by bylo fajn. Z devátého už bychom asi byly smutné.
Jak se ohlížíte za turnajem?
Kolocová: Jurmala jako taková je zvláštní městečko. Takové tišší, ale zároveň přímořské, jen to moře připomíná spíš jezero. Bylo tam poklidno, diváci chodili hlavně na domácí týmy. Na semifinálové a finálové zápasy taky přišli, ale neudělali tak bouřlivou atmosféru, že by nás někdo hnal hrozně kupředu. Nebyl tam nikdo z našich blízkých, nebyla tam rodina tak jako třeba na mistrovství světa. Bylo to takové komornější. Ale hrálo se dobře, nebylo až tak větrno. Tím, že člověk hraje dlouho, tak je unavenější a unavenější, ale i šťastnější a šťastnější. Hodnocení je pozitivní, ale bolí mě celý člověk. Míša je mladší, tak si stěžuje míň než já. Ale bylo to náročné a dlouhé.
Zlato uteklo o kousek, chyběl jeden set. Mrzela přece jen prohra ve finále?
Kvapilová: Teď už se snažíme o tom tak nepřemýšlet. V neděli jsme samozřejmě trochu zklamané byly, cítily jsme šanci. Věděly jsme, že když zatlačíme, tak se s Němkami hrát dá. Ale takové pocity přijdou vždycky. Porazit se dá každý. Záleží, komu to sedne. Němkám to sedlo ještě o kousek lépe než nám. Byly na vlně. Musely jsme se s tím smířit.
Co bylo klíčem k úspěchu?
Kvapilová: Asi je to kombinace víc věcí. Naše souhra si sedá pořád víc, zlepšily jsme se jako tým. Ale vždycky je to i shoda různých okolností na turnaji. V zápase o postup do čtvrtfinále jsme hrály ze začátku dost špatně, ale zapnuly jsme všechny možné síly a zápas otočily v náš prospěch. Bojovnost, kterou jsme tam dokázaly předvést, nás, myslím, trochu nakopla i ve vědomí, že jsme schopné tyhle zápasy zvládnout. Když jsme prohrávaly ve čtvrtfinále s Finkami, tak jsme věřily, že to zvládneme. Vyšlo nám to krásně až do finále.
Kristýno, vy jste byla pátá na olympiádě v Londýně, vyhrála jste turnaje Světového okruhu. Kam řadíte tento úspěch?
Kolocová: Dívám se na to jinak. Měla jsem jednu éru s Markétou Slukovou. Měly jsme super výsledky, povedla se nám olympiáda i skvělá sezona 2014. Teď jsem o iks let starší, mám trochu jiný pohled, změnily se mi různé hodnoty. S Míšou to beru jinak. Nedokážu přesně říct v čem. Ale rozhodně se neutápím v tom, když nehrajeme dobře. A zároveň jsem o to šťastnější, když se nám to podaří. Jsem šťastná za ni, jak hrozně hezky hraje. Nechci to srovnávat. S Míšou je tohle asi nejvíc, co jsme zatím dokázaly.
Váš tým začínal takřka od nuly, Michala si zvykala na plážový volejbal po přechodu ze šestkového. Uklidňuje vás letošní sezona, že tato spolupráce funguje?
Kolocová: Zrovna jsme se bavily o tom, jestli jsme čekaly takovou sezonu, nebo ne. Asi jsme ji nečekaly. Byla jsem ve špičce před dvěma lety a tehdy jsem věděla, že na to mám. Po dvou letech se věci mění, takže nebylo úplně snadné hodnotit, jestli na to mám sama za sebe, nebo jak na tom bude Míša, která to nikdy nehrála. Jestli to zvládne, bude ji to bavit, bude dost silná fyzicky, psychicky. Nejistých faktorů bylo dost. Já jsem před dvěma roky uvažovala, jestli nehrát jen na půl plynu. Trochu v Čechách, trochu v Evropě. Ale pak mi přišlo, že to jinak než naplno nejde. A Míša by to ani jinak neudělala.
Posiluje ve vás stříbro motivaci dál dobývat trofeje?
Kolocová: Mě to baví. A dokud mě to bude bavit, tak si myslím, že je to správná cesta. Dokud kolem sebe budu mít dobré lidi a budeme mít fajn atmosféru, jako že máme, tak je to jeden z důvodů, proč hrát dál.
Koukáte i na olympijský cyklus?
Kolocová: Zatím jsme se domlouvaly vždycky sezonu po sezoně. Naučila jsem se do budoucna nekoukat. A snažím se k tomu dotlačit i Míšu. Sny, cíle a skryté touhy mohou být, ale neukazujeme je.
Daří se vám na úspěchy lákat sponzory?
Kolocová: Loni jsme se snažily shánět nějaké finance a nebylo to až tak jednoduché. Doufáme, že každý výsledek přispěje k tomu, že to bude na další období snazší. Před dvěma roky nebyla Míša Kvapilová a plážový volejbal takové spojení, jako je teď.
Máte za sebou mistrovství světa a Evropy, čeká vás finále Světového okruhu a republikový šampionát. Jak zvládáte tolik vrcholů?
Kolocová: No, už to začíná být náročné.
Kvapilová: Hamburk bude vysilující, jsou tam skvělé týmy. Jsou to čtyři vrcholy za sebou, únava se stupňuje. Nejen fyzická, ale i psychická. Po velmi dobrém devátém místu z mistrovství světa teď přišel ještě lepší výsledek. Tak třeba budeme pokračovat.
