V roce 2005 oslavil Petr Štika dvaačtyřicetiny a pomýšlel na konec extraligové kariéry. Přemluvili ho však šéfové Benátek nad Jizerou, a tak posílil extraligového nováčka.
A tím přišel o mistrovský titul, který Ostravští vybojovali hned následující sezonu...
Petr Štika byl odchovancem Vítkovic, které se později změnily na Danzas, DHL a nynější VK Ostrava. Odskočil si na vojnu do Dukly Trenčín a krátce působil i v rakouském Feldkirchu, Opavě, Benátkách nad Jizerou a Sokole Hrabová, s nímž hrál městský přebor. Vždy se do ostravského týmu rád vracel.
„Po té sezoně, kdy jsem odešel do Benátek, jsem klukům medaili strašně záviděl, protože získat ji v Ostravě se mi nikdy nepovedlo,“ přiznal. „Probudila se ve mě taková ta česká vlastnost - závist. Ale postupem času mě to přebolelo, i když jsem si říkal, škoda, že se už k něčemu takovému nedohrabu. Bohužel.“
Štika litoval, že v mužstvu nebyl, jelikož před tím s ním se Ostravští žádné medaile nedočkali. „Byli jsme čtvrtí, pátí, hráli jsme baráž, tohleto, támhleto a najednou, když jsem odešel, získali titul. To jsem si říkal, jestli to nebylo i tím, že jsem tam byl já...“
Naštvaný ale rozhodně nebyl. A ani s tou závistí to nebylo vážné. Naopak, uměl se těšit z úspěchů jiných.
„Asi tým potřeboval nějakou změnu. Povedlo se to, a byla to paráda. Titul jsem klukům přál, protože jsem s většinou z nich hrál. Všechny až na amerického smečaře Chinga jsem znal. Byl jsme rád, že se jim to povedlo. Přece jen triumfovala Ostrava a navíc po dlouhých letech.“ Přesně po 38 od mistrovského titulu Vítkovic.
A další ostravský titul přišel v roce 2013. Znovu rok po tom, co Štika z klubu odešel a v extralize skončil. Přesto má s Ostravou aspoň bronz, a to z roku 2009.
Ve své poslední sezoně mezi elitou 2011 až 2012 se Štika stal nejstarším extraligovým hráčem, nastoupil v ní v padesáti letech. Předčil tak blokaře Přemysla Bláhu, jenž hrál ve 47 letech.
Bláha se obával, aby ho Štika o rekord nejstaršího extraligového volejbalisty nepřipravil, byť mu nahrávač už dříve vzkazoval: „Toho se bát nemusí. Těch čtyřicet sedm let je už opravdu hodně.“
Přesto hrál ještě v padesáti.
Chtěl pomoci „svému“ klubu, když ho o to požádal jeho velký kamarád a dlouholetý spoluhráč Tomáš Zedník, manažer Ostravy.
„Mladý nahrávač Jiří Chochlík dostal zajímavou pracovní nabídku a rozhodl se skončit s vrcholovým sportem, takže jsme narychlo hledali náhradu ke Zdeňku Haníkovi,“ připomněl Tomáš Zedník.
Volba byla jasná - nezničitelný Petr Štika. „Nevím, jestli to něco vypovídá o naší lize, nebo je Petr takový unikát,“ zamyslel se Jan Václavík, dnes ostravský trenér, tehdy libero. „Ale klobouk dolů před tím, co v padesáti dokázal, i když post nahrávače není tak fyzicky náročný jako ty ostatní.“
Štika se mezi elitu vrátil v lednu 2012, a to rovnou z městského přeboru, který hrál za Sokol Hrabová.
„Pořád normálně trénuji, chodím do posilovny. A také hodně regeneruji,“ říkal. „Ale raději než na masáž jdu do sauny. Ta mi dává hodně. Vyhřát si tělo, kostičky, to je pohoda.“
Sotva do týmu přišel, vyhrál s ním Český i Česko-slovenský pohár. „Takže ještě by to chtělo mistrovský titul... To by byla trojkoruna,“ přál si.
Leč marně. Ostravští tehdy byli v extralize čtvrtí.
Petr Štika nebyl nikdy vzorem v životosprávě. „Pořád hulím jako fabrika,“ přiznal. „Ale je fakt, že na pivko už nechodím tolik jako dříve. To však i pro to, že když jsem byl v Opavě, tak jsem z Ostravy, kde bydlím, dojížděl autem. Tak jsem si dal nejvýše lahváče doma u televize.“
Petr Štika si rád chodil zahrát i plážový volejbal.
Ani různé večírky nevyhledával. „Přece jen jsem už starší, hůře je snáším,“ usmál se.
V přípravě neměl žádné úlevy. „Mít je by nebyl žádný problém, ale připadalo by mi divné, když by všichni makali a já se na ně díval.“
Připouštěl, že na trénincích už nestíhal rychlostně to, co ostatní. „Ale snažil jsem se. Bylo by blbé, kdybych na tréninky nechodil a nebyl s klukama. Ostatně s těmi musí být nahrávač pořád.“
