"Jsme trochu zklamané. V té V další fázi jsme ale asi nebyly dostatečně fyzicky odolné, abychom dokázaly zvládnout další čtyři zápasy. ale malá spokojenost tam je. Vždyť nad Itálií jsme nevyhrály třináct let," poznamenává osmadvacetiletá vůdkyně českého týmu.
Byla právě výhra nad Itálií vaším největším zážitkem z celého turnaje?
Pro družstvo to byl ten největší zážitek. Pro mě osobně pak skutečnost, že po základní i čtvrtfinálové části jsem byla hodnocena jako nejlepší blokařka. Tohle znamená hodně.
Pomůže vám takovýto individuální úspěch v další kariéře?
Vzhledem k tomu, že už nejsem nejmladší, tak si myslím, že se zájem o mě nijak šíleně nezvýší. Možná bude o jednu, dvě nabídky víc. Spíš jsem já sama sobě něco dokázala.
Pojďme zrekapitulovat cestu českého týmu turnajem. Největší úspěchy přišly hned po úvodní prohře 0:3 s Nizozemskem. Vzápětí jste prohrály s Brazílií až v tie-breaku a těsně vyhrály nad Itálií.
Proti Nizozemsku to byl typický vstupní zápas. Žádná z nás na mistrovství světa nikdy nehrála. Padla na nás nervozita. Hala byla obrovská, na to my nejsme zvyklé. Proti favoritkám se pak od nás nic neočekávalo. A čím míň se očekávalo, tím víc nás to uklidňovalo. Nakonec se ukázalo, že můžeme hrát i s Brazilkama.
Usměvavá kapitánka českých volejbalistek Ivana Plchotová a její zasmušiý kouč Jiří Šiller
Velkou hvězdou českého týmu v základní skupině byla Aneta Havlíčková. Co dodáte k jejím výkonům?
Ona si vedla v těchto zápasech výborně, stejně nahrávačka Lucie Mühlsteinová odvedla výbornou práci. Všem se dařilo.
Naznačily tyto zápasy, že mladé hráčky mohou dospět ve volejbalistky světového formátu?
Myslím si, že by mohly. Ale je potřeba lépe trénovat, hrát lepší zápasy. Prostě růst. Jenže pro toho, kdo zůstane v české extralize, to je problém. U nás nelze růst rychle. To ale samozřejmě o Anetě Havlíčkové nebo Heleně Havelkové neplatí. Ty hrají v Itálii.
Čtvrtfinálový nesoulad
Ve čtvrtfinálové skupině jste nevyhrály ani jeden zápas. Co se stalo? Přišel nějaký zlom?
Tam už prohry se Spojenými státy a Německem byly hodně hladké. Američanky byly prostě nad náma, smečovaly nad blokem. To se předtím nestávalo. Ale to nebyl zápas, na který jsme se připravovaly. My potřebovaly porazit Němky, Kubánky a Thajky. Já ani nevím, co se stalo. Družstvo si přestalo věřit, spadlo z výšin úplně někam dospod.
Nedošlo třeba k sebeuspokojení?
To ne. Já naopak myslím, že rostla chuť jít dál. Takže snad nějaká prehecovanost, přemotivovanost.
Jak se změnila během té doby atmosféra v týmu?
Samozřejmě jsme si trošku vjížděly do vlasů. Když to jde, je všechno výborný, růžový. Když to začne drhnout, hráčky si toho dost řeknou. Takže myslím, že jsme si sem tam řekly ostřejší slovo. Ale že by tam byly šílené rozepře, to vůbec ne. Snažily jsme se neobracet to v tragédii. Do každýho setu jsme šly znova a znova. Bohužel to nevyšlo.
Vzala jste si coby kapitánka nějakou řeč a tým srovnala?
Já jsem spíš typ, který se snaží povzbudit. Na každé jsem spíš hledala to, co udělala dobře. Chtěla jsem, aby každá z nás měla větší chuť do hry.
Vyčerpaná kapitánka českých volejbalistek Ivana Plchotová zklamaná po prohře s Kubou
V posledních dvou zápasech, s Kubou a Thajskem, se občas zdálo, že soupeře můžete převálcovat, pak se to ale otočilo a dvakrát jste prohrály 1:3.
Volejbal je takový. Každý chvilku tahá pilku. Třeba proti Thajsku jsme si myslely, že zápas bude složitější a první set jsme vyhrály o deset bodů. Jenomže co ony potom začaly předvádět v poli, to bylo nehorázný. Já jsem třeba na síti zablokovala pětkrát za sebou a ony všechno vykryly. A to jejich tým strašně zvedlo. My naopak klesly. A nebyly schopné dostat se do počáteční pohody. V tomhle sportu je to bohužel možné.
Vy jste musela ze zápasu s Kubou odstoupit kvůli zdravotním potížím. Co se stalo?
Myslím si, že jsem měla nějaký kolaps. Měla jsem nižší tlak, točila se mi hlava. Bylo to takové celkové vyčerpání. Snad na mě v tu chvíli dopadl i časový posun. Dvě hodinky jsem se cítila špatně, ale pak to vyprchalo, vyspala jsem se z toho a bylo to dobrý.
Japonská odysea
A co nevolejbalové zážitky? Už cesta do Japonska byla velice zajímavá a dobrodružná. Putovaly jste 44 hodin. To bylo asi něco, na co jen tak nezapomenete.
V tu chvíli nás to hodně rozhodilo. Jen cesta do Japonska a pak rozdíl sedm hodin je hodně. Ale že jsme první den dorazily jen do Německa, které je za rohem. Místo tréninku a spánku jsme tam čekaly celý den a celou noc. Nebylo to příjemné, ale stane se to. Letecké společnosti občas prodávají víc letenek, než mají míst. Tentokrát to bohužel spadlo na nás.
Taková strastiplná cesta ale mohla tým naopak semknout. Povedlo se to?
Když je nějaká věc, která naštve všechny lidi, dokáže to lidi stmelovat. Na druhou stranu: byly jsme dost unavené, takže určitá nervozita mezi náma panovala.
V kimonech oslavily české volejbalistky narozeniny své kapitánky Ivany Plchotové (v modrém)
V kimonech oslavily české volejbalistky narozeniny své kapitánky Ivany Plchotové
Náladu vám určitě spravily oslavy narozenin. Během šampionátu jste slavily hned třikrát, ty první byly vaše.
Jo, to bylo dobrý, moc pěkný. Dostaly jsme dárky od našich průvodců, dort od vedení...
Pobavily vás spoluhráčky, když se na vaší oslavě objevily v kimonech?
Ani tak mě to nerozesmálo, jako chytilo u srdce. Bylo to takové krásné gesto. Záleželo jim na tom, abychom to pěkně oslavily. To se mi od nich strašně moc líbilo.
Přichystaly jste si něco podobného i pro oslavy Anny Kallistové a Šárky Barborkové?
Když měla narozeniny Anička, otloukly jsme ji o Terezu Vanžurovou. Dostala hobla. A při těch posledních narozeninách to nebylo už nic speciálního. Chtěly jsme si obléct pyžama, která jsme dostaly v hotelu. Vypadaly jsme jako cukrářky či pekařky. Celé v bílém. Ale nakonec jsme to neudělaly a dárky předaly už během večeře.
Oslavy narozenin kapitánky českých volejbalistek Ivany Plchotové (drží sošku)
Samotné Japonsko vás něčím upoutalo?
Možná technikou. Všechno mají vymakané. Úplně nejlepší byl záchod, to je dokonalé. Ale Japonsko a Japonci, to není moje krev. Necítila bych se tam dobře.
Žije teď Japonsko volejbalem?
Co jsem se koukala v televizi, na domácí chodilo plno lidí. Na Brazilky taky. Ale když hrálo nějaký Česko s Holandskem, tolik lidí tam zas nebylo. Oni měli nějaká vybraná družstva, na ty se chodilo. Ale nezřídka se stávalo, že bylo deset, dvacet lidí v hale. Nebylo to nic extra.
Po organizační stránce vše v pořádku?
Jo, to určitě ano. Žádnej větší problém nenastal. Naopak. Japonci jsou takoví, že co se jim řekne, to udělají. Jak se po nich ale chce něco trošku jinýho, tak neví, jak se k tomu postavit.
Cesta zpátky už proběhla bez komplikací?
Ale ano. Všichni jsme ale byli dost unavení a měli nad čím přemýšlet. Takže to byla taková normální cesta.
Budoucnost kapitánky
Na co dobrého z této japonské mise by česká reprezentace měla příštích letech navázat?
Nejlepší by bylo, kdyby se tenhle tým dvanácti hráček udržel. Na ně se mohou nabalit další hráčky. Mladší. A pak se musí pracovat s jedním týmem. To je velice důležitá věc.
A vy osobně? Máte ambici pokračovat v reprezentaci?
Ambici bych měla, jenomže mám trošku problém. Trápí mě kolena, paty. A potřebuju víc volna než mladší hráčky. Samozřejmě bych ráda na mistrovství Evropy odjela, hrála kvalifikaci na olympiádu. Ale vím, že to pro mě bude problém skončit na konci května v klubu, pak hned reprezentace. Takže já někde potřebuju úlevu. Teď uvidíme, jestli s trenérem dojdeme k nějakému kompromisu.
V japonské Nagoji mají Vánoce už od listopadu. Diví se tomu i české volejbalistky Ivana Plchotová (vlevo) a Martina Útlá
Jaké jsou vaše nejbližší plány? Kdy se připojíte k týmu Dabrowa Górnicza?
Odjet bych měla někdy v půlce příštího týdne, možná ve středu. V prosinci nás čeká Pohár CEV proti Brnu a týden nato začínáme ligu v Polsku. Prostě volejbal, volejbal, volejbal...
Jaké cíle má váš klub v nastávající sezoně?
Vypsali si úkol dostat se Final Four Poháru CEV a do Final Four Polského poháru. A nejlépe nějakou medaili z národního šampionátu, Ale nevím, jak moc tohle vyjde. Polsko má rok od roku silnější kluby a čím dál tím víc peněz. Bude to tvrdý oříšek dostat se třeba do finále.
