I když na to ještě úplně nemá věk (36), chtěl s extraligovým volejbalem skončit. V létě se však nechal přemluvit k návratu do mateřského Zlína.
„S vedením klubu jsme se domluvili, že bych mohl kádr doplnit. Upřímně, jsem rád. Aspoň se pohnu a vyčistím si hlavu od práce,“ říká velezkušený zlínský blokař Michal Čechmánek.
Teď ji má plnou očkování proti covidu-19, z pozice zástupce vedoucího koordinuje ve Zlínském kraji vakcinaci. Zároveň ho trápí poslední místo Fatry v extralize.
Co přesně obnáší vaše zaměstnání?
Na úřadu hejtmana pracuji v oddělení krizového řízení jako odborník pro speciální úkoly. Když bylo na jaře zřízené velkokapacitní očkovací centrum v PSG aréně, tak jsem ho zaštiťoval technicky, koordinoval jsem celou činnost. Kromě toho hejtmanovi podáváme s mým vedoucím informace, aby se mohly dělat patřičné kroky.
Očkování budí vášně. Apeloval jste třeba na spoluhráče?
Je to velice citlivé téma. Někdo na očkování slyší, jiný ne. Jsou slyšet velcí odpůrci, probíhá velká antipropaganda. Tím, že se často vyskytuji na očkovacích místech a v nemocnici, tak se bavím i s lékaři, primáři, kteří jednoznačně tvrdí a jsou přesvědčení, že očkování je pořád nesmírně důležité. Jsem na jejich straně. Když se mě na to zeptá někdo z mých známých nebo spoluhráčů, tak se jim to snažím vysvětlil, protože přítok informací mám jiný než oni.
Zpátky k volejbalu. Co vás u něj drží?
Mám ten sport svým způsobem pořád rád. Dělám ho i kvůli dětem. Vždycky mě při zápasech podporují, baví je to. Volejbalu už začínají rozumět. Chci se nějak hýbat. A chtěl bych skončit, až Zlín aspoň něčeho trochu dosáhne. Obávám se, že v této sezoně to nevyjde. Neříkám, že je to ztracené, ale bude to moc těžké.
Máte kvůli práci úlevy?
Pořád se snažím k volejbalu přistupovat profesionálně, i když nemám takové tréninkové vytížení jako spoluhráči. Připravuji se i individuálně. Profesionalitu do toho dávám jak na tréninku, tak na zápase. A nemyslím si, že nejsem konkurenceschopný.
Ve Zlíně načínáte třetí hráčskou epizodu. Bude poslední?
Určitě. Tedy pokud se neozve nějaký velkoklub. (úsměv) Kariéru chci dohrát ve Zlíně.
Nemrzí vás to zpětně? Od začátku jste v extralize poslední, vyhráli jste pouze jednou. To musí být frustrující, ne?
Není příjemné po každém zápase odcházet se sklopenou hlavou. Pokud se nic nezměnilo, tak tuhle sezonu se stejně jako v předchozí nesestupuje. Myslím, že tak to trochu bylo pojaté ze strany klubu. Že chce dát příležitost mladým, aby se sehráli, vytvořili zázemí. Neberu to jako frustrující. Snažím se jim pomoct, co to jde. Ale není to jednoduché.
Největším problémem jsou koncovky, že?
Nezvládáme je, což je přímá úměra mládí týmu. Když jsem byl mladý, také jsem dělal v koncovkách nejvíce chyb. Kluky to nahlodává více a více. Pokud se na tom nebude intenzivněji pracovat na tréninku, tak se jim to z hlavy nevymaže. Může naopak vzniknout problém, že se naučí prohrávat a už tomu nebudou věřit.
Co je cílem? Neskončit poslední jako loni?
Pro nás je úspěch každý vyhraný set. Nemyslím si, že podáváme špatné výkony. Se silnými soupeři dokážeme hrát vyrovnaně, akorát nám vždycky uteče koncovka.
Hodně extraligových týmů sází na cizince. Vy až na Maročana Lamriho hrajete jen s českými hráči. Není to pro vás velký handicap?
Díky cizincům česká extraliga zvyšuje svoji kvalitu. Ale radikálně s tím nesouhlasím. Jsem vlastenec, proto jsem se ani nehrnul do zahraničí. Více uznávám týmy, které hrají s českými hráči. O. K. Doplnění jedním dvěma cizinci může být. Ale třeba Příbram je extrém. Když jsme tam hráli, v základu nebyl pomalu český hráč. Jsou to žoldáci, kteří jdou jenom za penězi. Nemůžou nikdy hrát srdcem za ten klub. Myslím, že by svaz mohl zavést po vzoru jiných států přísnější pravidla s limity cizinců na hřišti.
Mimochodem, je to vaše rozlučková sezona?
V mém věku je potřeba se zamyslet. Nějakým způsobem to zvládám, ale záleží na zdraví. Bojím se, aby nepřišlo nějaké zranění, protože pak bych se k volejbalu už nedostal. Zatím funguje. Snažím se cvičit, abych se nezranil. Pokud na to budu mít chuť a bude mít vedení klubu o mě zájem, můžeme najít společnou cestu.
