„S týmem začal pracovat asistent Lukáš Míček. Nebylo to jednoduché, po uplynulé sezoně zůstala jen trojice hráček a my skládali úplně nový tým,“ ohlíží se.
Bylo to jako na horské dráze?
Vše bylo nové, i realizační tým. Ale na konci července se to přeci jen podařilo poskládat. Jenže hned na začátek nás poznamenaly dvě zdravotní nepříjemnosti. Těžký výron kotníku si přivodila Brazilka Jessica Silva, jež měla být hlavní útočnou silou. Další zdravotní peripetie postihly kapitánku Barču Gambovou.
A vy jste musel improvizovat.
Na jejich posty jsme disponovali Zuzanou Šepeľovou a juniorkou Karin Lazárkovou, což nebylo dostačující. Nicméně tým se začal sehrávat a před Vánocemi to gradovalo. Dostali jsme se přes první kolo evropského poháru CEV.
Ani po uzdravení se ale kapitánka Gambová příliš neprosadila.
Její zdravotní výpadek jsme cítili hlavně v první polovině sezony. V druhé jsme to řešili příchodem posily Lucie Herdové ze Šternberka. Ta se chytla velice dobře a Barču Gambovou prostě nahradila.
I přesto následoval na přelomu roku výsledkový útlum.
Ano, výkonnost nebyla optimální. Pak ale přišel Český pohár a znovu to šlo nahoru. Nakonec z toho cinkla bronzová medaile. Ale bylo to spíše silou vůle než kvalitou hry.
Čím to?
Pohárová anabáze byla náročná. Prohráli jsme první čtvrtfinále s Prostějovem a jeli na odvetu. Ve velice vypjatém zápasu jsme to otočili, díky čemuž jsme se dostali až do finálového turnaje do Tábora. V semifinále jsme hráli s Libercem vyrovnaný, atraktivní zápas, ale přišli jsme o Jessicu Silvu a zase to bylo o hledání alternativy. Tým ukázal, že umí bojovat. Jeden den jsme prohráli a přišli o nejlepší hráčku, druhý den jsme ale dokázali porazit Olymp Praha a slavili jsme bronz. To je částečné pozitivum sezony.
Jen částečné?
Soustředíme se hlavně na extraligu. Vedení stanovilo cíl dostat se do bojů o medaile, ale v hloubi duše se každý nastavil tak, že na tu placku myslel. Ta nakonec utekla. Jediný míč nás dělil od finále, což by byl velký úspěch. Brambora mrzí.
Narážíte na pátý zápas semifinálové série s KP Brno.
Bylo to 2:1 na zápasy v náš prospěch a šlo se do pátého setu. Tam jsme si, jak napovídají i statistiky, neuhráli to, co jsme měli. Úspěšnost jsme měli mizernou. Stačilo, aby jedna hráčka uhrála jeden míč navíc. Vybavuji si, jak jsme v rozhodujícím setu vedli už 7:2 a hloupě přehodili míč, takže soupeřky dostaly šanci skórovat. Na to se ale historie neptá.
Trenér olomouckých volejbalistek Martin Hroch.
Jaká byla série s KP Brno?
Náš vrchol sezony. Předtím jsme dobře zvládli čtvrtfinálovou sérii s brněnskými Šelmami a hned naskočili do semifinále. Hrálo se co tři dny, nebyl čas na odpočinek. Nás to emočně i fyzicky poznamenalo. Hráčky nejsou zvyklé pracovat na takových obrátkách. A to se projevilo i v boji o bronz.
V Liberci jste prohráli 1:3, doma to byl výbuch 0:3, načež jste prohlásil, že se za ten výkon stydíte.
To myslím vážně. Na tenhle zápas nebudu vzpomínat rád. Potenciál, co jsme ukázali v semifinále, jsme nenaplnili.
Dukla byla ale favorit i na zlato.
Všichni se přesvědčili, že Dukla je porazitelná. Nebyl důvod si nemyslet, že bychom bronz nemohli uhrát. Ale už na to nezbyla energie. Holky nejspíš dorazilo zranění Zuzky Šepeľové z prvního setu, kdy jsme byli nastartovaní ještě relativně dobře. Poté už nebylo z čeho brát. Jak vyčerpávající to bylo, se ukázalo i ve finále. Ani Královo Pole nemělo vůbec dobrý vstup do série. Taktéž měli zdravotní potíže a až ve třetím zápase dokázaly Brňanky vydat to, na co mají.
Proti nim stojí ve finále Prostějov, který v základní části skončil až pátý. Překvapení?
U Brna se po vítězství v poháru čekalo, že potáhne i na titul. Ve finále jsou oba celky zaslouženě. Prostějov skončil sice až pátý, ale v zimě posílil tam, kde potřeboval. Nové akvizice si sedly a družstvo nabralo nový tah. Takže se dostal přes možná malinko oslabený Liberec a teď bojuje ve finále. Ambice byly v Prostějově vždycky.
Už dnes se může rozhodnout o titulu Prostějovanek.
Královo Pole jsme měli hodně nasledované, víme, čeho jsou schopní. Je radost vidět, jak si dokážou v těžkých momentech poradit. Prostějov hraje de facto v šesti sedmi lidech. A pořád drží standardní výkonnost. Jsem rád, že se to posunulo do dnešního zápasu. A možná se můžeme dočkat ještě dalšího překvapení. Zároveň je jen dobře, že je vícero týmu, kteří se ucházejí o titul a neřekly si, že boj předem vzdají, protože je jeden favorit.
Váš rodný Šternberk letos nepronikl do play off o jediný bod.
Je to náš partnerský klub, sleduji jej podrobně. Letos byl velmi dobře poskládaný. Kromě juniorek Šternberka tam byly i hráčky ze Slovenska. Dokázaly potrápit všechny týmy v extralize, výsledkem toho bylo, že ještě na konci základní části bojovaly o možnost play off. Těsně to uniklo. Ale jejich sezona měla velký význam. Dostalo příležitost obrovské množství mladých hráček a jejich volejbal musel bavit.
Byla vaše první sezona úspěšná?
Nedá se hodnotit, jestli byla úspěšná, či ne. Ale vždy se dá vytěžit více. V průběhu sezony nastalo několik komplikací, se kterými se tým musel vyrovnat. Něco šlo lépe, něco hůře. V tom důležitém momentě jsme to nedokázali dotáhnout tam, kam jsme chtěli.
Přesto jste tu zažil, dle vašich slov, volejbalový svátek.
Zápas druhého kola poháru CEV. V prvním jsme porazili papírově slabší Brčko a dostali velikány La Cannet. Francouzky vyhrály tamní pohár a teď jsou i v ligovém finále. Pro každý mančaft a hráčku je pocta ukázat se v Evropě. Je to reklama pro město a v našem případě i pro univerzitu. Doopravdy to byl svátek volejbalu.
Jak to bude s poháry letos?
Bude záležet na rozmístění v Lize mistryň a Evropské lize národů. Musíme si počkat, ale co mám zprávy, pohárová Evropa by nás minout neměla.
Plánujete změny v týmu?
Určitě, ale to si musíte ještě počkat.
Jak jste si vyhodnotili posily?
Se všemi spokojený určitě nejsem. Víc jsem očekával od exjugoslávského dua Štimacová–Babićová. Spojení nefungovalo tak, jak mělo. Co se venezuelské blokařky Blancové týče, tam jsme byli spokojení v první části sezony. V té druhé už bohužel ne. Nejvíce se povedl příchod Brazilky Silvy. Já věděl o jejím útočném potenciálu, ale myslel jsem si, že to bude horší na přihrávce. Nebylo. Ustála i tuhle pozici. Tam byla spokojenost maximální.
Teď hráčky užívají dovolenou?
Jen částečnou. Máme naplánovanou rozlučku, poté se cizinky vydávají domů, jiné do reprezentací. U tuzemských hráček je to podobné. Další tréninkový cyklus začíná 9. května, už se budeme věnovat individuálním činnostem, chceme to oživit aktivitami venku, klidně dvakrát denně. Hráčky byly doteď zavřené v hale. Tak se bude trénovat do konce června. A pravá dovolená začne v červenci. Máme relativně čas, sezona začne kvůli zářijovému mistrovství světa později.
Jaké budou vaše ambice?
To je otázka na vedení. Je to ovlivněno rozpočtem. Pohybujeme se níž, než mohli být volejbaloví příznivci v Česku zvyklí. Hráčky se skládají tak, aby se hodily do rozpočtu.
Což je velká změna oproti Francii, kde jste jedenáct let působil.
Nechci říkat, že tady je volejbal na okraji zájmu, ale Francie sport podporuje mnohem více. Jsou tam spousty dobrovolníků. Na volejbal chodí všechny generace fanoušků. A vzájemná interakce hráčky – publikum – vedení je obrovská. K tomu se přidává obrovský novinářský zájem. Byť jsem trénoval druhou nejvyšší soutěž, jednou za čtrnáct dní přijela televize, každý týden jsem trávil dvě hodiny s novináři před zápasem, hned po zápase s horkou hlavou a na druhý den zase s chladnou. Zájem je tam obrovský. Tady je to upozaděné. Nemyslím si však, že se to týká i mužského volejbalu. Ten se podařilo výborně zmedializovat, ale u ženského zaostáváme.
Zkuste kvalitou srovnat druhou nejvyšší francouzskou soutěž a českou extraligu.
Špička druhé ligy je ve Francii de facto spodek jejich první ligy. Každý rok se mění jen jeden tým. Navíc druhá liga má dvě skupiny, takže dostat se do elity je obtížné. Hraje tam spousta profihráček. Kdybych to měl přirovnat: prvních šest týmů z české extraligy by bylo buďto spodek první ligy, nebo vršek druhé nejvyšší. Ani fanoušci ve Francii v tom rozdíl moc nevnímají.
Určitě však vnímali, že je loni, jakožto olympijské vítěze, vyřadila české mužská reprezentace z mistrovství Evropy.
Ten výsledek je překvapivý, ale naše výkonnost mě nepřekvapila. Francouzi to mají nastaveno tak, že se soustředí pouze na vrchol sezony, což jim vycházelo. Ale má to svá úskalí. Právě to, že občas mají výpadky a nepodají výkon, na který jsou zvyklí. Toho kluci dokázali skvěle využít. Náš nároďák je teď stmelený. Ale že bychom Francouze poráželi pravidelně, to asi ne. Bylo by fajn něco podobného udělat i v ženské reprezentaci, aby se o ní mluvilo více. Věřím, že se nám to povede, ať v Evropské lize, nebo právě v září na mistrovství světa.
S reprezentací jste startoval na čtyřech mistrovstvích Evropy a jednom mistrovství světa.
Na světovém šampionátu nám v devadesátém osmém chyběl lepší výsledek. Největší úspěch byl čtvrté místo z vídeňského mistrovství Evropy v roce 99. Jinak jsme se pohybovali kolem šestého sedmého místa. Dařilo se nám, na ty roky vzpomínám rád. Byli jsme dobrá parta.
A to jste během sezony hráli v nejrůznějších koutech Evropy.
Vždy jsme se na sraz těšili. Chtěli jsme si spolu dva tři měsíce zahrát volejbal. Tenkrát jsme byli ještě na úrovní Francie. Teď už Francouzi vyletěli do výšin. Volejbal se za dvacet let obrovsky posunul. Ani to nechci srovnávat. Technicky, takticky i servis hráčů je úplně jinde.
