A ceny všeho dál stoupají. „Letenka z Prahy do Melbourne stála před covidem tři a půl tisíce eur, dneska stojí něco kolem sedmi tisíc. I tak jsou ty lety plné, nemáte jinou možnost. Byznys třída je do Austrálie nutnost, v letadle trávíte 20 hodin. Je to investice do vás. Někdy vyjde, někde ne,“ dodává letošní čtvrtfinalista Australian Open.
Z volejepodcast iDNES.cz |
S úlevou si může ve dvaadvaceti letech vydechnout: „Naštěstí už jsem v pozici, kdy to tolik řešit nemusím. Čím lepší hráč je, tím více všeho má – sponzorů, prize money. Přežije to jen nejsilnější, síto je neúprosné.“
A pro sportovního fanouška těžko představitelné. Až lopotný posun do světové stovky dopřává tenistům a tenistkám jistý pocit klidu. „Pokud chcete tým z nejlepších lidí, musíte být dokonce v první padesátce, abyste to ufinancoval sám,“ vypráví 31. tenista světového ranku. „Bez sponzora nebo bohatých rodičů je to skoro nereálné. Tohle lidé nevidí. Když se řekne tenista, automaticky si myslí, že vyděláváte miliony a nemusíte nic řešit. Ale znám hráče, co si brali půjčky. Někdy to dopadne dobře, někdy ne. Mají můj respekt za to, co jsou ochotni podstoupit, aby si šli za svým snem,“ líčí s patřičným uznáním.
Ani Lehečkovi z obce Kněžmost si nemohli dovolit Jiřího vyslat do tenisového dobrodružství bez pomoci. „Rodiče ale cítili, že jsem perspektivní a je šance se tím živit. Pan Černošek mě finančně podpořil, rodiče mě nemohli založit tak, jak bych potřeboval,“ říká vděčně. „Je to drahý sport.“
I proto je rád, že s inflací rostou i odměny hráčů. Myslí hlavně na ty, co se dál pokouší prorazit na vlastní pěst. „Děje se na tom nějaká práce, prize money se zvedají, což je fajn.“
Tenis jako doplňková zábava
Jeho rodiče nepatřili mezi ty posedlé ambicemi, co touží mít z potomka nového Federera. Hlavně chtěli, aby se Jirka hýbal na čerstvém vzduchu a měl z toho čistou radost. Do deseti let pinkal dvakrát týdně, lyžoval, jezdil na kole a taky výborně plaval jako táta, jenž byl závodní plavec a v Kněžmostu učí zeměpis a tělocvik.
„Rodiče mě vedli k všestrannosti a k tomu, aby tenis byl jako doplňkový sport zábava,“ děkuje.
Berdychovy rady jsou hodny největšího tenisu, říká Lehečka. Ambice má vysoké |
Ostatně i poté, co si ho vytáhl ještě na základní škole věhlasný sportovní manažer Miroslav Černošek do Prostějova, pořád nebyl tenis tím nejdůležitějším v Jiříkově vidění světa: „Přechod do Prostějova byl pro mou kariéru klíčový. Tréninkové podmínky byly nejlepší. Co mě tady ale drželo nejvíc, byla skvělá parta. Měl jsem strašně moc kamarádů, někteří už tenis nehrají. Cítil jsem se tady skvěle, přidával jsem k tomu tenis, možná by to mělo být naopak,“ culí se při natáčení podcastu Z voleje v prostějovském klubu.
Na Hanou zamířil z Jablonce. Pendloval týden v Prostějově, týden doma. Až s přechodem na Gymnázium Jiřího Wolkera se usadil na Moravě. „Všichni učitelé mi vyšli vstříc. Jezdil jsem po turnajích, nebylo to lehké zvládnout.“
Maturitu rodiče považují za naprosté minimum. „První reakce nebyly nic extra. Všichni mají doma vysokou školu, já ji zatím nemám, zatím,“ usměje se.
Český tenista Jiří Lehečka.
Nástrahám dospívání, jež by mohly jeho mysl daleko od domova odvrátit od žlutého míčku, se v menším městě zdárně vyhnul. „V Prostějově není možností tolik. V Praze se tím spoustu kluků nechalo strhnout, nedivím se tomu, když tam v patnácti přijdete, není to nic jednoduchého.“
Z talentovaného hocha vyrostl ryzí profesionál, co má dobře nastavené priority i hlavu. Poznáte to z toho, jak přemýšlí, když formuluje odpovědi, ale hlavně z činů, které mu v uplynulém roce pomohly z 80. pozice na světě na 31.
Jedenáct měsíců všude po světě, leč bez přátel a hlavně partnerky Viktorie, která v Atlantě studuje psychologii, se naučil přijmout, stejně jako velkou fyzickou i psychickou zátěž ve sportu, kde porážky patří téměř do každého týdne.
V příštím roce k 80. místu. Menšík o cílech na ledničce, bubnování i kouzlení |
„Zvyká se na to těžko, náš sport přináší hodně pozitivních momentů, ale i ty, které nejsou úžasné. Neustále měním kontinenty, musíme to umět přijmout a pracovat s tím.“ A vztah na dálku? „Byli jsme na rozcestí, řekli jsme si, že to zvládneme, čeká ji poslední semestr, pak to bude v pořádku.“
Lehečka je svědomitý pedant. Lenost ho nepřemáhá, únava málokdy. Už pět roků si každé ráno měří tepovou frekvenci a podle nervových zakončení na těle přijímá zátěž. Nechce podcenit žádný detail.
V plánování turnajů, přípravě ani stravě. S trenérem Michalem Navrátilem vypiloval voleje, s mentorem Tomášem Berdychem se učí trpělivosti při chystání vítězných úderů a s mentálním koučem ladí sílu správných myšlenek. „Když se naskytl problém na kurtu, tak jsem vyhořel mentálně, nezvládal jsem kritické stavy, proto s mentálním koučem spolupracuji. V tenise obzvlášť je to naprostá rutina, ve stovce to dělá každý.“
Spolupráce Tomáše Berdycha s Jiřím Lehečkou se rozvinula během letošní sezony. Teď je čeká pařížský test.
Rutinou je i vyvážená strava, i když diety šlachovitý hubeňour držet nemusí ani mezi svátky. „Nejsem skoro schopný pokrýt svůj výdej, co vypotím – a to jím hodně. Budu na tom muset ještě zapracovat a volit správné doplňky. Když jsme na kurtu čtyři hodiny ve vedru, to poznáte, kdo měl muffin,“ mrkne.
V roce 2024 se touží posunout do dvacítky a vyhrát první turnajový titul na okruhu ATP. Nehrozí, že by zpychl. Na paměti má příběhy známých, kteří tolik štěstí či umu s raketou neměli. Dobře ví, jak riskantní tenisový byznys je a že drsným sítem projdou jen vyvolení, co se nebojí obětí.
