Zná to nejspíš každý: když se nedaří v zaměstnání, je třeba čerpat radost jinde. Neboli slovy Tomáše Berdycha – zavřít za vším dveře. „Mou asi největší výhodou v tomto směru je, že dokážu oddělovat práci a to ostatní,“ říká. „Teď to samozřejmě jde trochu hůř. A je potřeba je víc zamknout, aby se zase neotevřely.“
Protože za nimi se skrývá nemilý stav věcí. Kariéra nejlepšího českého tenisty posledních let je ve 32 letech na ústupu. A ne jeho vinou.
Osud mívá smysl pro jízlivost. Berdych se stal světovou čtyřkou i extrémně vytrvalým členem elity, který na každém z grandslamů došel aspoň do semifinále a ve Wimbledonu hrál v roce 2010 o titul, i díky stavu svého těla.
Dlouhé roky, již od mládežnických kategorií, jeho svaly a šlachy podporovaly styl tenisu, který on sám popisuje takto: „Musel jsem každého ubít.“
Tak, až to ubilo i jeho samotného.
Již slyšené: záda se nelepší
Berdych poprvé v kariéře nevyhrál ani jeden duel antukové sezony. Na Roland Garros se rval, ale dvoudenní, kvůli tmě přerušený duel proti domácímu Chardymu neotočil.
A pokud se déja vu z francouzštiny překládá jako „již viděné“, u Berdycha se dá doplnit „již slyšené“.
Protože právě tady, takřka přesně před rokem, po prohře ve 2. kole o bolestech v bedrech říkal: „Je to součást sportu, zvlášť tenisu. Pár dní je to lepší, pár dní horší.“
Tehdy poprvé popisoval, že nemůže trénovat tak, jak by chtěl – a tím ani hrát. Nelepší se to, naopak, viz středeční slova: „Ani loni jsme na trávu neodjížděli v ideálním rozpoložení, ale hůř než letos to asi nejde. Pořád nemám systém na to, kdy přijdou dobré dny, a kdy ty špatné.“
Operace podle expertů, s nimiž vše konzultuje, řešením není. Dlouhá pauza po vzoru Rogera Federera působí spíš jako záludné vábení tenisových sirén; zvlášť s vědomím, jak (ne)dopadli takoví Novak Djokovič, Andy Murray, Stan Wawrinka. „Člověk pak může rychle přijít na to, co chce,“ hodnotí Berdych.
A on TO nechce. Ještě nechce končit s tenisem. Tedy za předpokladu, že najde cestu z bludiště zamotaného jako síť pařížských jednosměrek.
Vítězství hmoty nad duchem?
Co Berdycha nutí podstupovat tyhle patálie? Loni zazářil ve Wimbledonu, až v semifinále ho zastavil Roger Federer. Další příval naděje: v lednu po nejdelší pauze tenisového cyklu zamířil na Australian Open 2018, plný sil i víry – výsledkem byly čtyři výhry a až ve čtvrtfinále porážka znovu od Federera.
„Když vydržím, dokázal jsem si, že jsem pořád schopen hrát i s těmi nejlepšími,“ vrací se nyní k Melbourne. Ale zároveň se netají tím, že stav jeho těla je těžko odhadnutelný, bez jasných znamení.
Roland Garros 2018Příloha iDNES.cz |
Berdych dál zkouší měnit, byť ne tak radikálně, jako když loni po vyřazení na Roland Garros ukončil spolupráci s koučem Goranem Ivaniševičem. Nově o něj pečuje masér Michal Novotný, bývalý fyzioterapeut okruhu ATP. V jeho týmu naopak nepůsobí kondiční kouč Azuz Simčič.
„Rozešli jsme se teď po Římě. Cítil jsem, že jsme si nerozuměli v tom, jak pracovat dál. Přišlo mi, že jsem byl strašně zavařený. Jeho věci už nebyly asi úplně ono pro dvaatřicetiletého tenistu, který toho má tolik za sebou,“ popsal.
Stihl vážně dost. A málokdo jej charakterizoval tak přesně jako John McEnroe v rozhovoru pro MF DNES a iDNES.cz: „Jeho kariéra je excelentní, devadesát osm procent tenistů by ji bralo. Ale mezi favority na grandslamový titul už ho neřadím.“
Berdych na Roland Garros |
Na Berdychovo odcházení to sedí. Velký titul je na hraně (ne)splnitelnosti. Velký povedený turnaj se může zrodit, ale dění od Paříže 2017 k Paříži 2018 ukazuje, že to bude spíš vítaná výjimka, nikoli pravidlo.
„Tenis tu nebude napořád,“ uvědomuje si on sám. „Teď je to blbé období, člověk by ho hned zahodil, ale zároveň to nesmí přebít všechno, co jsem předtím zažil. A já pořád věřím, že mě ještě nějaké krásné věci s tenisem čekají.“
Přání sice bývá otcem myšlenky, jenže i myšlenka je závislá na hmotě. A ta už Berdychovi nepřeje.
