„Nic podstatného,“ kroutí hlavou dvaadvacetiletá tenistka Kateřina Siniaková v průběhu focení se slavnou trofejí na hradeckém Velkém náměstí. Opravdu hodně podobném, jaké pro MF DNES absolvovala i před pěti lety po tehdejším návratu.
Přesto minimálně dva detaily právě z něj ukazují, kam se hradecká rodačka, která s tenisem v tomto městě začínala, 51. hráčka světového žebříčku ve dvouhře a dokonce už druhá ve čtyřhře, za těch pět let posunula.
První? Zatímco před pěti lety mohla s vítěznou trofejí v Hradci pózovat už několik málo dnů po vítězném wimbledonském finále, letos se domů do východních Čech dostala se čtrnáctidenním zpožděním. Přímo z Wimbledonu totiž zamířila na turnaj do Olomouce a hned poté do Moskvy. Teprve pak vyšel čas strávit pár dnů v Hradci, po kterých bude ve středu následovat odlet na šestitýdenní šňůru turnajů v zámoří.
Druhý? Zatímco před pěti lety proběhlo fotografování na hradeckém Velkém náměstí prakticky bez povšimnutí okolí, tentokrát zdaleka ne. Pogratulovat wimbledonské vítězce neváhala přijít účastnice svatby, jež se vyhrnula z radnice, o společnou fotografii stačil požádat kolemjdoucí mladík...
Jak to s těmi rozdíly vlastně je? Třeba právě s Hradcem?
Tak tam opravdu tehdy nebylo tolik turnajů a já jsem navíc studovala v Hradci střední školu. Zatímco teď turnaje navazují tak, že už jen podívat se do Hradce je velmi komplikované a zvlášť v posledních dvou letech pociťuji, že doma vůbec nejsem. Tehdy jsem se vracela hodně, i kvůli škole, do které jsem se snažila chodit. Do Hradce mě to táhne stále, ale tehdy u toho byla škola jako povinnost, která už není.
Co soupeřky? Tam je změna asi také velká, tehdy jste v juniorských soutěžích hrávaly se svými vrstevnicemi.
Opravdu se změnily, protože ne všechny se dostaly na tuto úroveň i mezi ženami. Z těch tehdejších jich zůstalo jen pár. Navíc jeden z rozdílů mezi juniorkami a dospělými je asi i ten, že je mnohem složitější na turnajích hrát dvouhru i čtyřhru. Vážím si docela toho, že zatím zvládám obojí.
Potkáváte se s některými konkurentkami z juniorského období?
Pokud myslíte čtyřhru, žádnou si snad ani nevybavuji. Asi to je dané i tím, že mi přijde, že čtyřhře se nejvíc věnují hráčky, které už více či méně s dvouhrou skončily. Takže buď starší, nebo hráčky, které se na ni specializují. Pro mladé hráčky je těžké se do téhle společnosti dostat.
Jak těžká cesta to pro vás v posledních pěti letech byla dostat se z juniorské špičky do té ženské?
Já si myslím, že stále ještě trvá. Hlavně proto, že pro mě je prioritou dvouhra. I když letošní dva grandslamové tituly ve čtyřhře jsou asi v tenise to nejcennější, co mám. Ve dvouhře toho ale před sebou mám ještě hodně. Na jejím začátku bych vůbec nečekala, že bude byť jen jeden a najednou mám dva. Krásný pocit.
Oba s Barborou Krejčíkovou, s níž máte i ty juniorské. Proč myslíte, že vám to spolu tak jde?
Vždycky jsme spolu hrály dobře, protože se dokážeme dobře doplňovat, a když jsme v pohodě, tak dokážeme zahrát jakoukoliv variantu. Řadě soupeřek tohle chybí a musí se držet určitých herních variant, zatímco my jsme v tomhle hodně variabilní. Navíc si i dobře rozumíme, hrajeme spolu opravdu dlouho.
Kateřina Siniaková* Dvaadvacetiletá tenistka, rodačka z Hradce Králové, kde také s tenisem začínala, v současnosti je hráčkou pražské Sparty. * Už od mládežnických let patřila ke špičce nejen v Česku. V juniorských letech vyhrála společně s Barborou Krejčíkovou čtyřhru na Roland Garros, ve Wimbledonu a na US Open (vše v roce 2013). Prosazovala se i ve dvouhře, například na Australian Open došla až do finále (2013). * Na ženském okruhu WTA zatím vyhrála ve dvouhře dva turnaje, oba loni (Bastad a Šen-Čen). V Šen-Čenu byla ve finále i letos, prohrála v něm se světovou jedničkou Halepovou. * Čtyřhru znovu hraje s Barborou Krejčíkovou, letos už mimo jiné vyhrály Roland Garros a Wimbledon. Ve dvouhře jí v žebříčku WTA aktuálně patří 51. místo, ve čtyřhře je dokonce druhá. * Tenis hraje i její patnáctiletý bratr Daniel, před letošním přechodem do dorostenecké kategorie mu za loňskou sezonu patřilo v českém žákovském žebříčku druhé místo. |
Nicméně po juniorských letech jste se rozešly a partnerky pro čtyřhru jste střídala. Dohromady jste se znovu daly až na konci minulého roku...
Sešly jsme se jednou i dříve, ale oproti juniorkám to bylo přece jen komplikovanější. Pro nás pro obě je totiž stále prioritou dvouhra, v určité chvíli jsme se na turnajích míjely a nešlo spolu čtyřhru hrát. Až teď se zase sešlo. Bohužel i proto, že Lucka Hradecká, se kterou jsem odehrála většinu minulé sezony a s níž jsme byly třeba ve finále US Open, se zranila a já jsem musela hledat novou spoluhráčku. S Bárou jsme se k sobě vrátily a teď se zadařilo.
Dokonce tak, že máte stejně jako před pěti lety ve čtyřhře nadosah grandslamový hattrick. Tehdy jste v jednom roce vyhrály juniorské čtyřhry na Roland Garros, ve Wimbledonu a na US Open, letos už máte tituly z Paříže a z Londýna. Hodně vám lidé připomínají, jestli letos tehdejší úspěch napodobíte?
Pravda je, že lidé otázky, jestli se už těšíme na US Open, kladou. (smích). Určitě je to velká výzva, ale je to tak, že na každý turnaj, na který jedete, chcete vyhrát a US Open je z tohoto pohledu ještě hrozně daleko. V zámoří před sebou ještě máme turnaje v Montrealu a v Cincinnati, snad tedy ještě hodně zápasů. A kdyby se nám zadařilo nejen tam, ale i na US Open a vyšel nám třeba i ten poslední, tak by to bylo opravdu neuvěřitelné. Teď na to ale nemyslíme.
Vraťme se ještě do Wimbledonu. Vyhrály jste ho jen něco přes měsíc po Paříži. Oba to jsou ceněné grandslamy, ale pro řadu fanoušků je tím největším Wimbledon. Jak to máte vy?
Tak, že je opravdu prestižní. Například je neuvěřitelné, že se na něm tradice drží tak dlouho. Je to krásné pro hráče i diváky, hodně lidí si přeje podívat se právě tam i kvůli tomu, že se tam hraje na trávě, což je něco navíc. Ani nám hráčům se to nestává každý den. Pro mě je Wimbledon obrovskou ctí. Nejen ho hrát, ale i v tom, že jsem se mohla už podruhé podívat na závěrečný ples vítězů. Oproti ostatním grandslamům velký rozdíl. Třeba v Paříži dostanete na kurtu pohár a jede se domů.
A jaký byl rozdíl tohle prožít jako vítězka juniorky oproti tomu letošnímu, kdy jste byly nejlepší mezi ženami?
Znatelný, i když jsme finále kvůli programu, jak se vyvinul, nehrály na centrálním kurtu. Přesto zájem fanoušků o něj a to, co po něm následovalo, bylo hodně jiné. Nechci říct, že se to tehdy odbylo, ale bylo to, řekněme, rychlejší, předali nám poháry a bylo. Teď jsme se mohli podívat do královské lóže a to byl zážitek na celý život. Přijdete tam, světla jsou nasvícená na vás, plný centrkurt, všichni vás sledují. Nestává se to každý den a je to velká motivace si to s vítězným pohárem zopakovat.
