Druhým týdnem už je tenistka Barbora Krejčíková vítězkou Wimbledonu. Na londýnské trávě spolu s parťačkou Kateřinou Siniakovou přidaly letos druhé grandslamové prvenství, přesto v rozhovoru pro MF DNES říká: „Stále si to nějak neuvědomuji. Možná i kvůli tomu, že běží sezona, pořád se trénuje, cestuje se a nebyl čas si všechno promyslet.“
Dál chodí doma v Ivančicích hrát na tamní antuku, kde si, když je to potřeba, sama hrabe nebo kropí kurty. „Jako každý jiný, kdo tam chce hrát. I já musím mít odpracované hodiny,“ směje se žebříčkově 4. nejlepší deblistka světa.
Když se zeptám, proč právě letos se vám všechno tak sešlo, co mi povíte?
Co na to říct? Když jsem s Katkou Siniakovou hrávala v juniorkách, říkala jsem si, že by to jednou určitě mohlo vyjít. Katka se pak rozhodla hrát s někým jiným (Lucií Hradeckou – pozn. red.) a já z toho byla trochu smutná, protože jsem věřila, že můžeme porážet nejlepší páry světa. Proto jsem Katku loni znovu oslovila.
Zatím jsou z toho dva grandslamové tituly a Turnaj mistryň. Slušná práce.
Katka se loni na Turnaj mistryň kvalifikovala s Luckou Hradeckou, která se pak zranila a nemohly tam odjet. Chtěla někoho, s kým by se do Singapuru podívala letos. Řekla jsem, že když chceme hrát spolu, udělám všechno pro to, abychom Turnaj mistryň hrály, a přizpůsobím tomu maximum možného. A jsme tam.
POLIBKY NA TROFEJ. Barbora Krejčíková (vpravo) a Kateřina Siniaková s pohárem pro vítězky čtyřhry žen na Roland Garros...
... následně společně získaly i další cennou trofej. Kateřina Siniaková (vlevo) a Barbora Krejčíková vyhrály Wimbledon.
K tomu jste párem, který navazuje na někdejší řádění Lucie Hradecké s Andreou Hlaváčkovou.
Vídaly jsme jejich zápasy na velkých kurtech. Mohly jsme jako juniorky zažít atmosféru jejich debla v semifinále v Paříži, na US Open jsme byly v boxu a viděly jsme holky vyhrát titul. Pak nás Andrea zmínila v děkovné řeči, což bylo od ní hrozně hezké. Toho jsem si vážila.
Pamatuji si, že Hradecká s Hlaváčkovou jako úspěšné deblistky byly alergické na otázku, zda čtyřhru nechtějí upřednostnit před dvouhrou. Máte to podobně?
Každý víc chceme vyhrávat v singlu, tedy i já. I když hraju singla na menším turnaji, pořád je to závazek, něco extra, větší motivace. Debl je pořád víc zábava, doplněk. V singlu je víc stresu, člověk je na kurtu sám, strašně chce, vlastně musí. Proti tomu je debl uvolněnější. Jsem šťastná, že jsem čtvrtá na světě v deblu, kdo by nebyl? Ale dokud na to mám, jsem zdravá a mladá, chci zkusit hrát hlavně singly. Ukázat, že když na to mám v deblu, mám na to i v singlu.
Vzhlížela jste jako juniorská deblistka k Hlaváčkové nebo k Hradecké?
Holky byly úspěšné, hrály dobře, takže jsem si jich logicky všímala. Ale pokud byl někdo mým vzorem, tak to byla Jana Novotná. Jsem vděčná za to, že jsme spolu pracovaly, že byla mojí trenérkou.
Pro vás to byla Jana, nebo paní Novotná?
Jana. Rozhodně Jana.
Barbora Krejčíková našla v Janě Novotné skvělou trenérku.
Váš příběh, provázaný s Janou Novotnou, letos dojal všechny. Vyhrála jste ve Wimbledonu čtyřhru dvacet let poté, co tam ona dobyla vytoužený titul ve dvouhře.
Věděla jsem, že je to dvacet let a že by bylo krásné, kdyby se nám to s Katkou podařilo. Ale nechtěla jsem se dostat pod tlak tím, že na to budu myslet. Ta myšlenka mi naskočila znovu po nesmírně těžkém čtvrtfinále, které jsme zvládly.
Pak vám to i lidé ve Wimbledonu připomínali.
Copak lidé, ti mi to připomínali od začátku! Já jsem po tom čtvrtfinále, v němž jsme se trápily, najednou díky vzpomínce na Janu dostala novou sílu. Takový ten pocit, že to dám, že to dokážu pro ni, že to vyjde. Že budu hrát, jak nejlíp umím, aby na mě byla pyšná. Ten pocit ve mně zůstal dodnes.
Vídala jste ve Wimbledonu fotky Novotné s pohárem?
Mám tam jednu fotku, kolem které tam chodím vždycky při cestě do šatny. Každé ráno jsem ji míjela. Když tam ještě Jana byla se mnou, fotila jsem si ji tam, dělaly jsme si selfie. Kabonila se: už mi tu fotku neukazuj! Byla s ní sranda. I letos jsem na Janu hodně myslela. Říkala jsem si: ještě přidej, dej tam o míček víc, trénuj o jednu výměnu navíc. Ať to dokážeš. Snažím se myslet na to nejlepší. Jana měla Wimbledon ráda.
Zajímavé je, že se tam necítila úplně nejlépe. Jednou mi říkala, že nesnáší tamní kávu. A jak známo, na dobré kafe si potrpěla.
(s úsměvem) To je možné.
Věděla jste o tom?
O kávě jsme se moc nebavily. Jana si i na turnajích stěžovala, že je tam kafe hnusné, že doma ho má lepší. V Praze jsme jednou šly na nákup a ona byla nadšená, kupovala si různé příchuti. Já ale nejsem kafař, takže jsme tohle téma neřešily. Bez ohledu na to si pamatuji, že Wimbledon a travnatý tenis měla nejraději, měl pro ni největší prestiž.
Znaly jste se dokonale, když jste i bydlely nedaleko sebe?
Často jsme se navštěvovaly, na turnajích jsme trávily čas spolu. Cestovaly
jsme spolu. Pro mne nejdřív byla paní Novotnou. Když jsme se pak první den loučily, nabídla mi, ať jí říkám Jano. Paní Novotná mi zní příšerně, říkala. Fajn, Jano, řekla jsem. Takhle mi nabídla tykání.
Barbora Krejčíková
|
Vnímala jste ji jako superkoučku, jak se trenérům s hvězdnou hráčskou minulostí říká?
Nevím, jak u jiných. V mém případě bych Janu superkoučem nenazvala, protože ona se mnou všechno i dělala. Nebyla ta, kdo by se koukal a radil. Chodila se mnou běhat, do posilovny, hrála se mnou tenis. Byla mi trenérem, ne superkoučem. Místo aby mi radila, kam mají chodit forhendy, se mnou Jana všechny ty forhendy hitovala.
Je to je můj dojem, že jste smutek z jejího loňského odchodu dokázala zvládnout velice dobře?
Já jsem z toho ale byla víc než špatná.
Pamatujete si na den, kdy se ta strašná zpráva rozletěla do světa?
Věděla jsem to od samotného začátku... Snažila jsem se Janu podpořit, dodat jí pozitivní energii. Jen jsem nevěděla, že to je vážné až tak moc. Nikdy mi neřekla všechno, protože věděla, že bych se složila. Hlavně si přála, abych hrála dobře tenis a tím abych jí dělala radost.
Přenesla jste do dnešního tenisu něco z toho, který hrála ona?
(ožije) To je jasné. Její čop.
"Když člověk spadne, pak většinou přijde něco velkého. V našem případě to byly grandslamy." |
Ten byl slavný. Co její jednoručný bekhend? Nechtěla Jana, abyste ho hrála taky?
Začínala jsem s ní v osmnácti, to bylo už pozdě na předělávání úderů. Párkrát jsem ho v tréninku zahrála, to se jí líbilo. Ale měnit svůj obouručný jsem nechtěla. Přijde mi, že v ženském tenisu je jednoručný bekhend spíš nevýhoda, protože holky nemají takovou sílu. Víc ho využijí chlapi, zahrají ho pod liftem, vysoký, zahrají s ním víc úhlů.
Které údery jste od Jany Novotné měla?
Čop, voleje, taky úder před náběhem na síť. Hodně jsme pracovaly na servisu, na returnu. Janě se líbilo, že mám údery dobře založené, ale zlepšovat je potřeba všechno.
Myslíte někdy na Janu Novotnou na kurtu?
To víte, že když se mi něco podaří, proběhne mi její obraz před očima. Třeba zrovna ten čop, nebo i další věci, na kterých jsme pracovaly spolu. To, když se mi podaří, říkám si, Jani, škoda že tady nesedíš a nevidíš to. Ty bys měla strašnou radost, jak se nám to podařilo.
Je zajímavé, jak rychle se ve sportu všechno mění. Prožíváte nejlepší rok kariéry, přitom jeho začátek ještě nebyl tak oslnivý.
Neřekla bych, že nebyl. Hrály jsme (se Siniakovou) velmi vyrovnaně. Kolo nebo dvě kola jsme uhrávaly, byl to od nás konzistentní tenis.
Všechno nakonec směrem k titulům zlomila jedna porážka.
To bylo na začátku antukové sezony. V Madridu jsme ve 2. kole prohrály s dvojicí Bartyová, Vandewegheová 0:6 a 1:6. Nejhorší zápas, co jsme kdy zahrály, ani jedna jsme se nemohly trefit do kurtu. Nato v Římě jsme prohrály v 1. kole až 8:10 v super tie-breaku s Keysovou a Venus Williamsovou. Tam jsme si to špatné vyžraly. No a když člověk spadne, pak většinou přijde něco velkého, což byly v našem případě grandslamy. V Paříži jsme se prokousaly pavoukem, všechno se nám sešlo, najednou jsme dělaly denně to samé, zápasy šly za sebou strašně rychle a my jsme hrály strašně dobře. Byly jsme nadšené, že tam pořád jsme, i když jsme mohly být dávno doma, jely jsme bez strachu a bez očekávání, prošly jsme čtvrtfinále, semifinále a finále, pak jsme držely tu trofej a ani jsme nevěděly jak.
Pojedete po dvou vyhraných grandslamech na US Open jako favoritky?
Možná to tak někdo bude vidět. Vyhrály jsme dvakrát, tak proč ne potřetí? Ale dané to není, snadné taky ne, a nechci na sebe vytvářet tlak tím, že si budu říkat, že jedu pro další titul. To ne. Zase pojedu především odehrát co nejlepší turnaj.
