Bylo mu deset a jmenoval se Roger Federer.
Za 16 let bude u vrátnice té samé St. Jakobshalle jeho obrázek hned vedle podobizny Beckera, Borga, nebo právě McEnroea. A bude na zdi viset ze všech nejvýš.
"Roger? Pro nás je jeho příběh legenda," vysvětluje hlídač arény, když na Federera ukazuje rukou.
Není se co divit.
I Roger Brennwald, vlivný prezident tenisového turnaje Swiss Indoors, uchváceně tvrdí: "Připadám si, že jsem díky Federerovi součástí snu. Jako by to byl zázrak, který se stane tak jednou za tisíc let."
Federer je už nyní mnohými považován za nejlepšího tenistu historie.
Pětkrát triumfoval ve Wimbledonu, čtyřikrát na US Open, třikrát na Australian Open. Je nejdéle nepřetržitě panující světovou jedničkou.
A tohle všechno začalo tady.
V Basileji, prastarém univerzitním městě na břehu Rýna.
Vítejte v Novém světě
Žlutá tramvaj číslo 10 sviští předměstím Münchenstein. Zastavuje až u spletité křižovatky, která odvádí auta na dálnici.
Zastávka Neuewelt.
Nový svět.
Snad by ten nápis měli přetřít na "Svět nového hrdiny". Anebo na docela srozumitelnější: "Tady je Federerovo".
Tu křižovatku přecházel Roger tisíckrát. Teď tu z nedalekého gymnázia chodí neskutečné množství holek s havraními vlasy, které jako by vypadly z nějakého démonického metalového klipu. Ale zkuste se jich zeptat na Federera.
Nezklamete se.
"Jasně, tamhle za rohem chodil na základku."
Když jsem se po Federerovi poptával v jiné münchensteinské škole, učitelé mi ve sborovně prozrazovali: "Na Neuewelt chodil pan Federer až do páté třídy. Asi tam mají výtečného tělocvikáře. Vedle něho tam totiž docházel i Murat Yakin, známý fotbalista."
Škola zalitá do střídmých paprsků babího léta nevypadá nijak elitářsky. Je jak z českého filmu Bota jménem Melichar. Krychle, žádná zvláštní nápaditost. Kolem ní je rozeseta spousta hřišť. Na trávě hraje skupinka dětí baseball, zato tenisový kurt je prázdný.
Symbolické.
"Do školy to neměl daleko. Bydlel támhle ve vilové čtvrti. V druhé řadě baráků," popisuje mi učitelka z mateřské školky, která kolem vede dovádějící caparty.
Tady je to. Tichá, zastrčená ulice. Jedna vilka je natěsnána na druhou, žádný okázalý přepych. Počítám do pěti. Pátý dům je ten, kde vyrůstal Federer. Dost nenápadné místo.
"No ano, stojíte správně," povzbuzují mě tři korzující staříci. "Rogera tady máme rádi. Je to dobrý chlapec."
Před domem je o zeď opřený deštník. Bůhví jak už dlouho.
Pláč za Beckera
Ta ulice pro něj byla jako kurt All-England Clubu. To samé kuchyně. "V jednom kuse mlátil míčkem o příborník," vzpomíná jeho matka Lynette.
Do Švýcarska přišla z Jihoafrické republiky, vzala si Roberta Federera, obchodníka ve farmacii. Synovi dali raketu do ruky poprvé v jeho čtyřech letech. Nechtěl ji pak pustit.
"Rogerova matka, to je moc chytrá ženská," tvrdí Adolf Kacovský, později první Federerův kouč. "Ona měla lajnu. Věděla, za čím jde. Když se jí něco nelíbilo, hned to řekla. To Rogerův otec měl jinou mentalitu. Klasický klidný Švýcar."
Rodiče Rogerovu novou zálibu nepřehlédli, podporovali ji.
"Aby ne. Oba byli výbornými tenisty národního kalibru," říká Rolf Schrämmli, první kondiční trenér malého Rogera.
Pracovali v místní chemičce, na jejích kurtech hráli. Kluka brali s sebou. Tenis od nich dostával stejně často jako svačinu. A stejně dobře mu tehdy i chutnal. Snad i víc.
Hrával si hlavně na Borise Beckera. Když ryšavý Němec prohrál v roce 1988 ve wimbledonském finále s Edbergem, Roger strašně dlouho plakal. Nemohl to skousnout.
O rok později poprvé vstoupil do basilejského tenisového klubu Old Boys. Sedm antukových kurtů je tam schováno za kaštanovou alejí a několika fotbalovými hřišti. Nízká budova s restaurací a terasou kousek od zastávky Bernering. To je místo, kde se zrodila legenda.
Jak tenkrát Federer vypadal?
"Byl to takový malý, legrační kluk, který sem tam provede nějakou vylomeninu," popisuje dnešní šéf klubu Niklaus von Vary.
V jeho kanceláři visí dva obrazy. Jeden, ten barevnější, znázorňuje klečícího Federera po prvním wimbledonském triumfu. Druhý je strakatou koláží, jíž dominuje fotka mladého Rogera.
"Nikdy mi nepřišlo, že přede mnou vyrůstá superhvězda. Nikdy. Byl talentovaný, jistě. Ale takových bylo kolem víc," tvrdí von Vary.
Ticho místo facek
Federera měl v péči český exulant Adolf Kacovský řečený Seppli. Ostatně jako i další talenty z regionu. Dřív vedl národní tým Tuniska, po okupaci v roce 1968 odešel do Švýcarska. "Pro Rogera to byl správný člověk ve správnou chvíli. Muž, který se úplně koncentroval na tenis," míní jeden z nejmocnějších mužů švýcarského tenisu Roger Brennwald.
Nejoblíbenějším Kacovského kurtem byla pětka, vůbec nejzastrčenější dvorec v Old Boys. Odtamtud se ozývalo Federerovo hartusení.
"Chodili jsme od klubovny tak daleko i kvůli jeho křiku," uznává Kacovský. "Ale těch důvodů bylo víc. Byl jsem radši zalezlej. Ze začátku jsem rodičům i zakázal chodit na tréninky. Mě to rušilo a děti byly pod tlakem. Dospělí si tam sedali na lavičku, tak jsem ji radši dal pryč."
Mladý Roger, to byl divočák, se kterým pořádně cloumaly emoce.
"Jako McEnroe!" baví se Brennwald.
Jednou po porážce proplakal deset minut, než se vzpamatoval. Často házel raketou a vztekle pokřikoval. "Zklidni se!" varovala ho jednou matka z terasy nad kurty. "Dejte si drink a nechte mě být," odpověděl nasupeně.
Promlčeli tenkrát v autě celou cestu domů. Pro Rogera to bylo horší než dvacet facek.
Nejslavnější karbaník
Stejně jako tehdy se k Old Boys i dnes sjíždějí malí kluci s raketou na zádech. Kola nechají před vrátky a ženou se k antuce.
Je tu ale rozdíl: když mají nyní tu čest hrát na nejlepším dvorci, dřívější jedničce, hrají na Centrkurtu Rogera Federera. Je to jasné i z cedulky nad hřištěm.
Těžko na něj mohli zapomenout. "Vždycky když Roger někde o něco hraje, sleze se v Old Boys společnost u piva a před televizí se mu fandí. Kolem jsou jeho fotky, jsou na něj dost hrdí," popisuje český exulant Tomáš Kupr.
Hrdí tu na "svého" Federera opravdu jsou, to je zřejmé. Hned nad pípou je zvětšená známka se slavným tenistou. Správce Mihajlo Živkovič se na ní co chvíli s tichým obdivem usměje.
"Federer je ve Švýcarsku nedotknutelný. Ani bulvár po něm nepase. Když je tady někdo hvězda, je ten obdiv až naivní. Ne jako u nás, kde se to může lehce obrátit," vyprávějí znalci místních poměrů.
Světové jedničce pomáhá i to, že se podle hlasů svých známých vůbec nezměnil. S kamarády si pořád rád vyrazí na partičku jassenu, tradiční švýcarské karetní hry podobné české kanastě.
"S kartami mu to jde skoro stejně jako s raketou," prozrazuje Niklaus von Vary, šéf Old Boys.
Mimochodem – i na kurtech jeho klubu dělal Federer kdysi dávno sběrače míčků. Komu? Podržte se: jisté slečně jménem Martina Hingisová.
"Od té doby jsou kamarádi," vypravuje Kacovský.
Vlak do daleké stanice
V roce 1991 vstoupil do Federerova života australský kouč Peter Carter. Pracoval na technice a fyzičce nadějného mládence, obrovskou výzvou ale bylo i utnout jeho nesoustředěnost.
"Peter byl člověk, který měl na Rogera obrovský lidský vliv," líčí šéf prestižního basilejského turnaje Roger Brennwald. "Byl to pro něj příklad k následování. Pomohl udělat z Federera – cholerika klidného člověka."
To už se po celé zemi rozkřiklo, že na kurtech basilejského Old Boys roste slibný talent. Přišel čas na změnu. Na velkou změnu.
Čtrnáctiletý Federer se rozhodl odejít daleko odsud do francouzsky mluvící části země, do národního tenisového centra v Ecublens u Lausanne.
"Chtěl na sobě víc pracovat, víc trénovat," vysvětluje kondiční kouč Rolf Schrämmli "Dostal od svazu stipendium. I když to bylo daleko, mohl tam jít hrát zadarmo."
Bývalo mu hrozně smutno. Daleko od rodičů, bez znalosti francouzštiny. Všechno kolem něj bylo nové, jiné. Na víkendy se vracel domů, ale už v neděli večer musel zase pryč. Slzy při těch odchodech skrýval za vyhrnutý límec kabátu. Ve vlaku se pak schoulil hluboko do sedačky a díval se melancholicky z okna. Někdy i dvě hodiny, po celou dobu jízdy. Svět kolem něj chvátal v bláznivé rychlosti.
"Muselo to pro něj být nesmírně těžké. Měl ze spousty věcí na krajíčku. Ale nakonec se s tím dokázal vyrovnat," oceňuje Schrämmli.
Bolelo to. Strašně, šíleně.
Nikdy toho ovšem nelitoval.
"Víte, co je největší Rogerův talent? Dělat správné věci ve správnou chvíli. A nejen na kurtu," míní Brennwald.
Z Ecublens odešel do tréninkového centra v Bielu, zase blíž k Basileji. Tamse opět setkal s trenérem Carterem. Už tušil, že míří vysoko.
Až si řekne dost
Na nádraží v Oberwilu si připadáte jako někde v Černošicích. Jen Berounka chybí.
Je to malebné basilejské předměstí, které má katolický i protestantský kostel, házenkářský klub a jednoho přeslavného obyvatele.
Herr Federera.
Na kalendáři je rok 2007. Už je to nějaká doba, co se sem ten známý chlapík přistěhoval. Od dob, kdy plakal ve vlaku do Ecublens, se toho změnilo hrozně moc.
Je z něj možná nejlepší sportovec světa. Mnozí říkají: Nikdy nebylo lepšího tenisty. Jeho velký kamarád Carter zemřel. Tragicky. V Africe na dovolené, kterou mu právě Federer doporučil.
Tohle bylo těžké překonat.
"Otřáslo to se mnou. Peter byl člověk, který mi dal nejvíc," přiznal Federer.
Carterovi v roce 2003 věnoval svůj první wimbledonský titul. Nebyl zdaleka poslední.
Když teď Roger sedí v křesle svého domu, vidí před sebou údolí s ulicemi Oberwilu a za ním, zhruba ve stejné výšce, na druhém návrší nový domek jeho rodičů.
Je mu teprve 26 let, ale vlastně by si už teď mohl říct: Dokázal jsem toho dost.
Až tohle jednou opravdu prohlásí, všichni jeho soupeři se z hluboka nadechnou. Teprve pak to pro ně začne. Teprve pak budou mít šanci.
 BASILEJ. Město na břehu Rýna, ležící na hranicích Švýcarska, Německa a Francie, je rodištěm Rogera Federera, světové tenisové jedničky, jež nyní hraje Davis Cup v Praze. |
