Ondřej Synek měl favoritku dávno vybranou, a aniž by hledal novou, jakmile mu ji představili, bezhlavě se zamiloval na první pohled. Lépe řečeno na první svezení. Řeč přitom není ani o ženách, ani o jeho oblíbených motorkách, nýbrž o nové, žlutooranžové lodi, kterou mu nabídla německá firma Empacher k vyzkoušení a na které český veslař letos ještě neprohrál.
Váží předpisových 14 kilogramů, trup měří podle regulí něco málo přes osm metrů na délku a okolo půl metru na šířku. Dávno zapomenuty jsou "staré" časy, kdy Václav Chalupa ještě v 90. letech nedal dopustit na dřevěnou švýcarskou loď. Na té už dnes ve světové špičce nikoho nepotkáte.
Lodě jsou postavené na míru
Tu Synkovu postavili v Německu z uhlíkových vláken a je k mání za deset tisíc eur (zhruba čtvrt milionu korun). Kosmické žihadlo s lidským pohonem má Synkovi pomoci tento týden na Novém Zélandu dobýt světový trůn v královském skifu. "Mně postavili loď zadarmo, a rovnou dvě. Jsou stejné a obě mi výrobce udělal na míru," popisuje Synek.
Jednu si poslal k protinožcům čtvrt roku předem, na druhé doma trénoval. Nabytou sílu a důvtip teď musí co nejlépe prodat. Během šampionátu, který právě probíhá, mu žádné kouzelné talismany ani zázračné krémy nepomohou, byť například legendární Václav Chalupa občas v lodi drobnosti pro štěstí vozíval.
"Já na tyhle věci nevěřím. Vozím si jen pití a občas kus oblečení, při tréninku pak ještě vysílačku, ale ta do závodu nesmí. Jakékoli urychlovací vrstvy jsou zakázány od dob, co někteří chytráci experimentovali s velrybím tukem. Loď musí být umytá a správně seřízená, abych mohl vesla zasekávat do vody pod správným úhlem. Všechno ostatní je pak už jen na mně."
To znamená: ohlídat si na lodi předepsané rozměry a počet reklam, správně upevněné paty vsazených bot (takzvaných nohavek, to aby se v případě převrácení dokázal vodák snadno vyzout a uniknout utonutí), zkontrolovat "bambuli" na přídi (bezpečnostní plastový balonek kryje ostrou špičku lodi pro případ kolize) a správně usazené startovní číslo.
Pokud vše projde předstartovní kontrolou rozhodčích, pak už jde "jen" o to rozložit co nejlépe síly pro zhruba 250 záběrů, jež veslař musí zvládnout během obvyklých sedmi minut závodu na dvoukilometrové olympijské dráze.
Veslování je specifické v tom, že do cíle se couvá, a drsné v tom, že závodník zapojuje na trati do nejvyššího nasazení prakticky celé tělo. Udržet správný směr je relativně jednoduché, tratě jsou dnes všude na světě vyznačené bójkami a občas se veslař prostě ohlédne vpřed.
Zapojit do práce celé tělo včetně zásadní práce nohou, k tomu pomáhá v lodi takzvaný slajd neboli vozík s pěnovým sedátkem pro měkčí sezení, po němž se veslař za pomoci upevněných nohou v lodi pohybuje vpřed a vzad.
Veškerou sílu, kterou v tréninku nabral do svalů, pak přenáší z lodi do vody přes takzvané krakorce (karbonové stojany přišroubované k lodi) za pomoci "rybářských prutů". Tak Synek přezdívá třem párům amerických vesel, což jsou ve skutečnosti pro rybáře zhola nepoužitelné, tři metry dlouhé roury o průměru přibližně 5 centimetrů. I s lopatkami na konci váží každé 1,5 kilogramu. Stavějí se též z karbonových vláken, ale ve srovnání s pruty na ryby jsou daleko silnější a tvrdší. Pro veslaře by ohebnost "prutů" v ceně tisíc eur byla jedině na škodu.
A jelikož i nejnovější kosmické materiály relativně rychle měknou, ani případné vítězství na mistrovství světa nezaručí Synkově letošní lásce přízeň navěky: "Na té lodi se samozřejmě dá krásně jezdit někde v klubu klidně dvacet let, ale ne na vrcholové úrovni. To vydrží tak tři roky, než se začne vynaložená síla postupně ztrácet, jak konstrukce měkne. Já dosud měnil loď každý rok."
