Měl jste na mistrovství světa nějaké kolegy z České republiky? Soupeříte mezi sebou, nebo vystupujete jako tým?
I když se může kulturistika zdát jako velice individuální sport, v rámci reprezentace panuje vždy mezi námi soudržnost a navzájem se podporujeme. Nakonec je to určitě znát i na výsledcích. Josef Rác se letos stal mistrem světa v kategorii MASTERS 50-60 let. Úspěšný byl rovněž Jindřich Popelář, který vybojoval výborné druhé místo v kategorii MASTERS 40-50 let. V nejvyšší kategorii MEN I - nad 179 cm jsme zaznamenali hned dva úspěchy: na stříbrné příčce skončil Pavel Vacek následovaný bronzovým Radkem Loncem. I díky nim se stala česká reprezentace neúspěšnější výpravou, která získala na mistrovství v Řecku nejvíce medailí.
V kulturistice jste se zatím účastnil pouze amatérských závodů, chystáte se nějak i na profesionální dráhu?
Jsem v situaci, kdy jsem v amatérské kulturistice vyhrál vše, co šlo. Proto jestli teď budu chtít jít dál, tak mi vlastně už nic jiného ani nezbývá.
Jaký titul vás v profi kulturistice nejvíce láká?
Víte, těch profesionálních soutěží je celá řada, ale naprostým vrcholem je Mr. Olympia. Pro to, abych jej získal, budu muset ovšem urazit ještě dlouhou cestu.
Jakým způsobem se připravujete na profesionální reprezentaci, jak se bude lišit od amatérské?
Už dnes se cítím být velice motivovaný, jestliže jsem nyní cvičil na sto procent, jsem připraven do profi drány dát dvě stě procent. Počítám ovšem i se starostmi, které mi to přinese, hlavně co se týká financí. Je to dáno především tím, že většina těchto soutěží se koná v zámoří. Rozdíl je také v tom, že v amatérských soutěžích se o mne vždy svaz postaral, já jen přišel na letiště a všechno bylo zařízené. V profi soutěži si vše budu muset hradit sám. Budu se holt muset více otáčet. Zabere to ovšem určitě nějaký čas, než se prosadím.
Na co myslíte před závodem, máte trému?
No jistě, ta je pořád. Navíc, já nejsem typ nějakého exhibicionisty. Pořád mám v sobě určité zábrany, se kterými se potýkám. Na pódiu to ze mě ale nakonec všechno spadne a snažím se bojovat ze všech sil.
Jak vypadá příprava den dva před závodem, přímo v místě konání?
Ty poslední dny jsou hodně specifické a každý si tuto fázi organizuje trochu jinak. Většinou už se stahuje voda, to znamená, že se přestává pít a zahajuje se "cukrování", v jehož průběhu se zvýší příjem cukrů například z rýže či piškotů. Někdo přijímá i jednoduché cukry obsažené v ovoci. Na závěr se pokožka těsně před vystoupením potře speciální barvou a pomocí zvláštních cviků se svaly napumpují tak, aby se do nich dostala krev a voda a vypadaly plnější.
Když vás tak poslouchám, tak asi už vím, na co myslíte na soutěžním molu… Na hlad, viďte?
… (smích) … Jo, to máte asi pravdu, někdy skutečně myslím na to, jak se najím, až to všechno skončí. Ale podobné myšlenky mám už tři měsíce před soutěží!
Když vezmu, jakými změnami prochází váš jídelníček v průběhu přípravy i závodů, nutně mě to přivádí k myšlence, že po nich vždy musí následovat určitá rekonvalescence, aby se tělo vrátilo zpět, je to tak?
Jistě by to tak mělo být, ale přiznejme si, že po tom dvanáctidenním půstu si většina lidí moc servítek s jídlem nebere. Každopádně máte pravdu, že z pohledu zdraví je dobré tento přechod rozfázovat, aby byl co nejpomalejší. Z vlastní zkušenosti vím, že to není tak snadné.
Předcházíte zranění používáním nějakých doplňků stravy zaměřených např. na regeneraci kloubů apod.?
Určitě ano. Ve spolupráci s jednou známou firmou jsem se účastnil celoročního programu, kdy mi přesně na míru podávali vybrané doplňky stravy. Musím zároveň podotknout, že po této kúře se jedná vlastně o první rok, kdy jsem přípravu na závody prodělal bez zranění.
Jaké jste měl nejnepříjemnější zranění ve své sportovní kariéře?
To byla asi utržená bicepsová šlacha. Trochu jsem si tehdy zahrával, protože jsem s tím trénoval na titul Mr. Universe, který jsem nakonec vyhrál. Hned po závodech jsem si to ovšem nechal dát do hromady a vlastně jen díky doktoru Stašovi mohu závodit dál. Tímto bych mu také rád poděkoval za jeho výbornou a profesionální pomoc, protože musím říci, že dnes již je vše zcela v pořádku.
Jak vnímáte obdiv okolí, když jste kupříkladu na plovárně či v bazénu?
Popravdě nikam moc nechodím, protože mi přílišná pozornost na veřejnosti není moc příjemná. Zkrátka nemám potřebu vystavovat své svaly někde v tílku na obdiv ostatním. Takový já opravdu nejsem.
Setkal jste se někdy s užíváním nějakých nelegálních podpůrných prostředků?
Znám některé případy, ale nedovolím si kohokoli soudit, ten bere a ten ne. Vždy se to nakonec prokáže u dopingových zkoušek. V poslední době mě ovšem velice překvapilo zneužívání syntholu. Je to olej, který se vpíchne přímo do svalu, aby byl větší. Z mého pohledu se ale jedná o odpornou záležitost. Nejenže je jeho použití většinou hned vidět, ale navíc takto napumpovaný sval vypadá opravdu neesteticky. Myslím si, že se sportem toto už nemá nic společného. Pravdou ovšem zůstává, že dopování stojí na jednotlivcích a nelze říci, že v tom figurují všichni, kteří se bodybuildingem zabývají.
Jaké látky jsou vlastně v současnosti nejnebezpečnější?
Já si myslím, že zneužívání diuretik je určitě o hubu. Jsou to prostředky, které způsobují odvodnění organismu a tím snížení váhy. Existuje ovšem několik případů, kdy kulturista umřel na dehydrataci. Nicméně tyto látky jsou hodně hlídané, zvlášť v profesionálním sportu.
Jak často jste se vy účastnil dopingových zkoušek?
Určitě jsem jich prodělal více než dost. Jsou vždy na každých závodech a kontrola probíhá u vylosovaných sportovců. Vzhledem k tomu, že jsem často vyhrával, tak jsem se musel zkouškám pravidelně podrobit. Musí přiznat, že jejich průběh je vcelku nepříjemný. Dopingový komisař se k vám navíc chová rovnou jako k viníkovi, aniž by viděl, jak test dopadl. Mohu však hrdě prohlásit, že já osobně jsem nikdy dopingový problém neměl.
Zasahuje kulturistika nějak do vašeho běžného života?
Když před závody pominu úpravu jídelníčku a to, že nechodím na fotbal nebo třeba na tenis, abych se nezranil, tak si myslím, že mi do života ani moc nezasahuje. Spíš naopak, stala se jeho nedílnou součástí. Kulturistikou se totiž musí žít dvacet čtyři hodin denně, pokud má mít nějaký smysl. To ovšem neplatí jen v kulturistice.
