"Pro nás zůstane Londýn vždycky spojený s velkým úspěchem a se smrtí Elišky Misákové. Vraceli jsme se se zlatou medailí a s urnou s popelem naší velké kamarádky," připomíná kolegyni, která v dějišti onemocněla dětskou obrnou, a právě tenhle smutný moment Růžičkovou posunul do vítězného družstva.
Jaké pocity tehdy převážily?
Řekla bych tak půl na půl. Byli jsme pod obrovským psychickým náporem. Pořadatelé dostali velký strach, protože dětská obrna byla metla lidstva, po válce se na ni ještě neočkovalo. Měli strach, že jsme infekci přivezli, tak nám přidělili ošetřovatelku, která nám dvakrát denně měřila teplotu. Navíc jsme byli šest týdnů ve dne v noci spolu, tak jsme se báli, aby neonemocněla ještě další z nás. A měli jsme hrozný strach o Elišku, protože ona neuměla ani slovo anglicky, byla tam úplně opuštěná. Nedokážu si představit, jak prožívala svoje poslední hodiny, protože se neměla s kým pobavit. Bylo to zlé.
Jak vypadal Londýn tři roky po válce?
Byly tam ještě rozbourané domy po nacistických náletech, válka byla pořád hodně patrná. Ještě jsme neměli olympijskou vesnici. Ženy bydlely v kolejích sv. Heleny a líbilo se mi tam. Vystavili nám volnou legitimaci na autobus a na metro a tím jejich starost o nás skončila.
Vládla mezi sportovci euforie? Bylo krátce po válce a dvanáct let od poslední olympiády.
Ano. Celou dobu jsme neměli možnost se stýkat se sportovci z jiných zemí. A najednou jsme viděli černochy, Američany, Kanaďany, Indy... První dojem byl obrovský.
Navíc vám soutěž družstev náramně vyšla, že?
Ano a bohužel klasifikace jednotlivců byla jen neoficiální. Bohužel proto, že Zdena Honsová zvítězila, čtvrtá byla Slávka Misáková, já šestá a Božena Srncová sedmá.
Co jste dostala za zlatou medaili?
Gramorádio. Gramofon s rádiem dohromady, to byl tehdy výkřik techniky. Když jsem jej přivezla domů, tak se seběhla rodina a pak i sousedi. Ale gramofon už vzal čas. Ale mám doma takový pokoj slávy, ve kterém i bydlím (smích).
Měli jste dobré možnosti trénovat za války?
Já jsem tehdy ještě závodně skákala do vody. Byla jsem druhá za Majkou Čermákovou. Velké omezení jsme neměli, jen nás řídilo Kuratorium pro výchovu mládeže, nátlaková organizace, což nebylo jednoduché.
Proč jste se dala na gymnastiku?
Na gymnáziu mě učila sokolská cvičitelka Marica Potočková a ta nás pro cvičení na nářadí získala. To byla první učitelka, která dělala tělocvik, jak měl být. Ta předchozí si v tělocvičně vždycky jen sundala klobouk. Hned jak se po válce obnovil Sokol, tak jsme do něj celá třída vstoupili.
V roce 1948 asi přišel další šok, že?
Člověk už na to radši moc nevzpomíná. Politika hodně zasahovala do sportu a projevovalo se to už na olympiádě. Náčelnice české obce sokolské byla předsedkyní technické komise mezinárodního svazu gymnastiky a měla jet i do Londýna. Ale protože tvrdě bojovala proti sjednocení tělovýchovy, tak se báli, že se už nevrátí. Tak jí nevystavili výjezdní doložku, každý den to odkládali, vystavili ji až odpoledne před odletem. Počítali s tím, že si ji nevyřídí. Ale ona byla chytrá a předem si zařídila anglické vízum. Takže se dostavila k letadlu. A už se nevrátila.
Měli jste "politické" pokyny?
Ano, řekli nám, že se nemáme stýkat se Západem, zvrhlým světem.
Dodržovali jste to?
(smích) Ne.
Pojedete se příští rok do Londýna podívat?
Říkal mi předseda Českého olympijského výboru pan Jirásek, že jsem v předběžné nominaci, že bych měla letět s výpravou, ale ještě je rok.
Kdy jste byla v Londýně naposledy?
Před pěti lety. V roce 1965 jsem tam byla tři měsíce, vedla jsem školení trenérů, takže mám v Londýně několik přátel. Ráda se tam vracím. Je to pro mě osudové město.
