Vítězslavu Máchovi, olympijskému vítězi z Mnichova 1972 a dvojnásobnému mistru světa je 6. dubna 75 let. Čtvrtým rokem bojuje s vážnou nemocí.
Jako malý kluk hrával fotbal a hlavně národní házenou.
„Každý kluk, každý pořádný kluk, musel na vesnici hrát házenou, tu českou,“ upozorňuje Mácha.
Jak se dostal k řecko-římskému zápasu?
„Byl jsem takové dítko... Už v šesti letech jsem řekl, že budu mistrem světa. Ale to jsem ještě nevěděl v čem,“ vzpomíná.
A s tím zápasením to bylo jak?
„Dostala se mi do ruky kniha Abeceda sportů. Vyhledával jsem v ní disciplíny, které by mi seděly a našel jsem si tam Frištenského, tedy zápas, a Zátopka – běhy. Jako mladý jsem měl kolem sebe dva tři kluky, s nimiž jsem běhal po lese. Zkoušeli jsme i zápasnické chvaty. Často ve sklepě. Jednomu kamarádovi jsme pak říkali Kostkokluk, protože jsem s nim praštil o stolek a poranil si kostku na noze.“
Malého Slávka, jak Vítězslavovi doma říkali, brával na souboje zápasníků otec Jan, který byl jeřábník ve Vítkovických železárnách.
„Zápas mi učaroval. A ve dvaašedesátém roce jsem s ním začal naplno,“ připomíná.
Vítězslav Mácha si pochopitelně cení olympijského triumfu, ale... „Nejlepší rok pro mě byl 1977, kdy jsem vyhrál mistrovství Evropy i světa. Byl jsem v takové formě, že se mnou nikdo na světě nemohl zápasit, to jsem měl vrchol.“
Daný rok vyzdvihuje i kvůli tomu, že ač byl olympijský vítěz i mistr světa, stále mu chyběl titul evropského šampiona. Ten vybojoval v turecké Burse.
Vítězslav Mácha (vlevo) v roli zápasnického trenéra, pokyny dostává Jindřich Vavrla.
Jako zápasník vyhrál, co se dalo. Od roku 2020 je v Síni slávy světového zápasu, v roce 1981 dostal Cenu fair play Pierra de Coubertina. Bez debat je nejlepší český zápasník historie...
„Asi jo, no,“ skromně připouští.
Mrzí ho, že mu těsně uniklo zlato na olympijských hrách v Montrealu 1976, kde ve finále podlehl Rusu Anatoliji Bykovovi. Ostatně za rok na světovém šampionátu ho jasně porazil.
Mácha zápasil v kategorii do 74 kilogramů, jenže před Montrealem zkoušel vyšší váhu – do 82 kg, než se vrátil k té původní. A k tomu se zranil. „Ale neřekl bych, že to mělo na olympiádu vliv. Trochu jsem v tom finále ztratil hlavu, byl jsem trošku naivní a už si myslel, že nade mne není, tak asi... Zbytečně moc jsem útočil, dost otevřeně a bezhlavě.“
Celý život zůstal v Krmelíně
Spousta sportovců už za jeho éry odcházela za lepšími podmínkami do Prahy, ale Mácha zůstával věrný Baníku Ostrava, kam přešel z tehdejší TJ VŽKG (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda) Ostrava v roce 1966.
„Ale jo, lákali mě do Prahy,“ říká. „Jednou už měli pro mě přijet z tehdejší Rudé hvězdy, ráno měl dorazit stěhovací vůz, aby nás s manželkou odvezl, ale odvolal jsem ho. A jsem rád, že jsem zůstal doma.“
Večer před plánovaným odjezdem už jako olympijský vítěz pozval domů k rodičům, kde bydlel, kamarády, aby se rozloučil. „Cosi jsme popili. Chlapi mě přesvědčovali, abych nikam nechodil, že mi postaví barák.“
Od stěhování ho odradil otec.
„Na zápas se chodil dívat, ale nikdy nic moc neřekl, až tenkrát. To mi povídal: Slávku, ty jsi u mě prachsprostý zlatokop... To mě tak urazilo, že jsem do rána nespal a hned brzo ráno jsem volal do Prahy, aby nejezdili, že nikam nejdu.“
Funkcionáři ho přijeli znovu přesvědčovat, ale už neuspěli. Také pro to, že hned na jaře začal stavět dům. „A hoši mi pomohli.“
V Praze by si určitě přilepšil, leč celý život zůstal věrný Krmelínu a Ostravě.
„Otázka je, jak bych si polepšil. My jsme pak měli v Ostravě na sport dobré podmínky. K tomu nejsem městský typ. Mám tři kluky, co by ve městě dělali. Na vesnici měli hned les. Asi bych v Praze umřel. Chodit po divadlech, po kinech a nevím po čem ještě, to by mě asi nebavilo.“
Nemrzí ho, že nikdo z jeho potomků se zápasení nevěnuje?
„Ne, protože zápas je obrovská dřina. Tam se nemáte za koho schovat jako třeba ve fotbale,“ tvrdí, byť fotbalové duely rád sleduje a fandí ostravskému Baníku.
„Chybějí nám kvalitní trenéři“
Vítězslava Máchu může těšit, že se znovu zvedají zápasníci jeho domovského Baníku Ostrava. Radost má i z úspěchů Sokola Vítkovice, který navazuje na oddíl, v němž začínal. Sokol pravidelně vyhrává nejvyšší soutěž družstev, v Česku nemá konkurenci.
Jenže na vrcholné evropské potažmo světové scéně čeští zápasníci chybějí. „Je to katastrofa,“ povzdechne si Mácha.
Proč?
Vítězslav Mácha s rodinou v roce 1978
„Příčin je hodně... V první řadě tady nejsou kvalitní trenéři. Kdyby byli, mladé kluky by podchytili. Hoši, kteří by chtěli zápasit, jsou. Pořád chtějí soupeřit, kdo je silnější, lepší. Také jsem nějakou dobu trénoval, a tak vím, že získat mladíky není problém. Ale někdo je musí naučit pořádně zápasit.“
V minulosti trénoval mužskou reprezentaci i mládež v Baníku Ostrava, Třinci a Bašce. V letech 1993 až 1996 byl předsedou Českého svazu zápasu.
Než svět zachvátila čínská koronavirová pandemie, pravidelně chodil na soutěže zápasníků jako divák. „Teď už ne. Zdravotně na tom nejsem dobře.“
