V pátek se Štěpánek v Egyptě ponořil do hloubky 122 metrů, což nikdo před ním v královské disciplíně konstantní váha s ploutvemi nedokázal. Rekord v ní drží už popáté. V sobotu přidal nejlepší výkon historie i v ponoru, při němž ručkuje po laně, tentokrát to bylo 110 metrů.
Do tmavých hlubin se jedenatřicetiletý Štěpánek potápí jen za pomocí vlastních sil. Z talíře upoutaného k lanu v rekordní hloubce sebere lísteček s číslem, který donese rozhodčím. Na jeden nádech musí pod vodou vydržet více než tři a půl minuty.
Jaké to je znovu se pak nad hladinou nadechnout?
Skoro jako by se člověk znovu narodil.
Existuje limit?Štepánek posunul světový rekord na 122 metrů v disciplíně konstantní váha s ploutví. Jak hluboko lze doplavat? "Je to velmi podobné jako v každém jiném sportu. Limit asi neexistuje. Možná rekordy nebudou padat tak často, ale vždycky se najde někdo, kdo bude geneticky trochu lépe přizpůsobený, bude trénovat trochu víc nebo bude mít lepší vybavení. Rekord se bude posouvat pořád dál." |
Kolik vzduchu dokážete nasát pro takový ponor?
Mám vitální kapacitu plic něco přes osm litrů. A dále využíváme techniku pakování, kdy potápěč používá kořene jazyka jako pístu a dokáže si natlačit do plic ještě víc vzduchu, než normálně na nádech. Takto dokážu směstnat do plic necelé čtyři litry. Takže se potápím a mám okolo dvanáct litrů vzduchu.
To je zhruba třikrát víc než normální člověk, ne?
Skoro.
Co vlastně tělo při tak hlubokém ponoru prožívá?
Člověk se musí soustředit na každou vteřinu, co kdy a jak dělá. Nikde nesmí zachybovat, protože každý špatný pohyb nebo myšlenka spotřebovává víc kyslíku, než kolik bylo naplánováno pro ponor. Cestou dolů mohou nastat nepříjemné pocity v hrudníku, dutinách nebo v uších. Jak se zvyšuje tlak, člověk musí vyrovnávat tělní dutiny, které jsou vyplněné vzduchem, aby nedošlo k poškození na cestě zpátky.
Ta při konstantní váze s ploutvemi bolí, že? Svalům v nohou se nedostává kyslíku.
Je to fyzická námaha, že se člověk musí vrátit z takové velké hloubky a přitom plave se zadrženým dechem. Tělo běží na anaerobní metabolismus, člověka pálí nohy, záda, veškeré svalové skupiny, které používá k delfínovému kopu. Dalo by se to přirovnat k maratonu během tří a půl minuty.
Takže jak dlouho vás pak bolí nohy?
Dva, tři dny. Opravdu je to tak, jako by si člověk proběhl maraton, jen v kratším čase. Každý den po těchto ponorech mám masáž nohou, aby se vyplavila veškerá kyselina mléčná a ostatní produkty.
Když se vracíte k hladině, máte pocit, že vám dochází vzduch?
Necítil jsem, že by mi dech měl dojít. Ale samozřejmě v průběhu kariéry jsou takové ponory, kdy si člověk říká: už abych byl na hladině, moc toho nemám. Nicméně, když má zodpovědný přístup k tréninku, nikdy se nevystaví nebezpečným situacím, nepřecení svoje síly. Celé je to o tom, aby se potápěč naučil poslouchat svoje tělo víc než vlastní ego.
Takže si dole při trhání cedulky neřeknete: už mám půlku cesty za sebou?
Tahle myšlenka mě napadne, ale nedá se říct, že dole to je půlka cesty. Druhá část je totiž vždycky náročnější. Takže dole je to třetina.
Myšlenkami se nechcete rozptylovat i proto, abyste si nezvyšoval tepovou frekvenci. Jak rychle vám tluče srdce třeba v hloubce kolem 120 metrů?
To jsme přímo neměřili, ale byl jsem součástí různých výzkumů. Záleží, jestli člověk dolů a nahoru plave nebo se jen veze. Když jsem se nechal spustit závažím do stometrové hloubky, měl jsem mezi sedmi až deseti tepy za minutu. Když plavu jako třeba v této disciplíně, tepová frekvence je vyšší, protože je to poměrně namáhavá práce. Ale moje tepová frekvence je asi 45 tepů za minutu, což je stejné, jako když spím.
A těch sedm nebo deset?
To je hodně blízké tepové frekvenci, kterou mají tuleni, když se potápějí.
Kolik lidí pomáháŠtěpánek má kolem sebe při rekordních pokusech celý tým, který v Egyptě čítá 14 lidí, mezi něž patří jistící potápěči, filmaři, fotografové a podpůrný personál. |
Před třemi lety jste před rekordním ponorem míval rituál: k večeři těstoviny, k snídani ovesnou kaši, potom hodně protahování. Změnilo se v něm něco?
Vlastně nic. Bohužel ke snídani tu selhali s ovesnou kaší, tak jsem měl vánočku.
Ponor plánujete hodně přesně, že? Včetně počtu kopů a podobně.
V tréninku si zvyšuju hloubky velmi pomalu, přidávám po metru nebo dvou. Na konci vždycky zanalyzuju celý ponor, zjistím, kde jsem měl rezervy, kde můžu přidat, kde bych měl zrychlit. Pomáháme si videorozborem, abychom zjistili, jak efektivní je můj kop. Dále používáme potápěčské počítače, kdy si můžu do osobního počítače natáhnout křivku ponoru a zjistit, kde jsem byl rychlý, pomalý, jakou rychlostí jsem klesal, stoupal. Pak se člověk rozhodne, jestli může jít hlouběji, nebo ne. Z toho vycházejí počty, kolikrát člověk kopne, než se dostane do hloubky, kde jsou plíce stlačené natolik, že ztratí vztlakovou sílu. Pak už nemusí kopat, jen padá dolů.
Bolí pak plíce?
Ne. Velkou součástí naší přípravy je trénink flexibility hrudníku, celého těla. Je to stejné jako u gymnastů. Když řeknete normálnímu člověku, ať udělá rozštěp, asi ho to bude bolet. Gymnasta v něm třeba i usne.
místo pro rekordVoda musí být klidná, bez proudů. Taky teplá, |
V tréninku se potápíte, ale jak se připravujete na suchu?
Snažíme se stát co nejlepšími vytrvalostními sportovci. Běžci a plavci mají vysokou hladinu červených krvinek, tím pádem můžou v těle skladovat víc kyslíku. Zároveň ho však díky menší tepové frekvenci spotřebují méně. Ale k tomu se my potápěči snažíme být i sprintery, protože ti dokážou pracovat na svůj výkon bez kyslíku. Je docela problematické tyhle dvě věci skloubit. Takže se používá běhání, jízda na kole, plavání v bazénu. Taky intervalový trénink, posilování s lehkými váhami, různá dechová cvičení.
Baví vás při tom všem potápění ještě jít si jen tak zašnorchlovat?
Zcela určitě. Pokud mám čas, dělám to velmi často. Výkonnostní freediving je pro mě zajímavý, ale rekreační, kdy se člověk může potopit a chvilku si hrát s delfíny nebo se proplavat okolo korálového útesu, mě baví ještě víc. Díky tréninku mám času na dně habaděj.
