S paní Věrou jsem se setkával jen necelých deset let, ale řekl bych, že šlo o víc, než jen o běžné novinářské rozhovory. Měl jsem to štěstí, že mě pustila o krůček blíž do svého světa. Pozvala mě mezi své přátele a mohl jsem zblízka sledovat, jak výjimečným člověkem byla.
Její odchod mě moc bolí. Je to chvíle velkého smutku. Ale také vzpomínek, které pomáhají smutek překonat.
Pocta Věře ČáslavskéDokondolenční knihyse můžete připojit i vy, čtenáři iDNES.cz. Vaše vzkazy předáme rodině Věry Čáslavské. Děkujeme. |
Věra Čáslavská byla výjimečná osobnost. Vybojovala sedm zlatých olympijských medailí a v roce 1968 se jejímu tichému protestu při sovětské hymně obdivoval celý svět. Vyhlásili ji nejlepší sportovkyní a druhou nejpopulárnější ženou světa. Pak jí ovšem půlku života zničil komunistický režim, z té další si nechala vzít skoro patnáct let, kdy bojovala s depresemi.
V roce 2007 po létech v ústraní vyšel v Magazínu DNES první velký rozhovor, který Věra Čáslavská poskytla japanologovi Martinu Vačkářovi. Připravoval jsem pro web rozšířenou verzi a nad textem o 40 000 znacích jsme vedli nečekané debaty. „Všimla jsem si, že jste změnil již na už. To byl citlivý zásah, věta teď zní lépe,“ překvapila odhalením takového detailu a zároveň potěšila pochvalou.
K velkému návratu do veřejného života zbývaly ještě dva roky, ten rozhovor byl zatím jen předzvěstí, ale už to byla zase ona. Pochopil jsem to až později, když jsme se poznali blíže. Byla pokorná, uctivá, ale pevně si stála za svou pravdou, za svým názorem.
Žila dvakrát rychleji: doháněla ušlá léta
A už tehdy se rozjížděla do obrovského životního tempa. Zavolala klidně pozdě večer a na příjmu byla už od časného rána. „Přišla jsem o třicet let života, musím to teď dohnat,“ komentovala své bláznivé tempo.
Díky tomuto přístupu mohlo vzniknout i emotivní video z olympijských her ve Vancouveru. Dali jsme dohromady dvě šampionky, Věra Čáslavská si telefonovala s Martinou Sáblíkovou.
„Jste borec,“ chválila legendární gymnastka rychlobruslařku, která dojatě odpovídala: „Když jsem už nemohla, tak jsem si na vás vzpomněla a říkala si, že to musím dotáhnout do cíle.“
26. února 2010 |
Rozhovor byl předem domluven, obě dámy souhlasily, ale načasování nebylo snadné. V Kanadě už začínala noc, ale pořád nebylo dost pozdě na to, aby bylo slušné volat do Česka.
„Volejte kdykoliv, klidně mě vzbuďte,“ nabízela Čáslavská. To jsme nechtěli, jenže unavená Sáblíková už měla po večerce.
Tak jsem vytočil české číslo, a když se paní Věra po dlouhém vyzvánění ozvala, začal jsem se omlouvat, že ji budím. „Ale kdepak, já už jsem v Praze na Andělu,“ hlásila čile. Bylo sedm ráno a ona už za sebou musela mít nejméně dvacetiminutové cestování.
Věra mezi mladými dobrovolníky: lidovky a česká hymna
Sáblíková si jela pro dvě zlata a bronz ve Vancouveru se vzkazem: „Kuráž!“ Londýnské medaile zase Věra Čáslavská přivolávala esemeskami. V srpnu 2012 poslala tři povzbudivé zprávy: oštěpařce Barboře Špotákové, pětibojaři Davidu Svobodovi a bikerovi Jaroslavu Kulhavému. Všichni tři brali zlato a paní Čáslavská se smála: „Říkají mi, že jsem čarodějka.“
Do Londýna míří ještě jedna vzpomínka. Věra Čáslavská dorazila na druhou polovinu her osobně, fandila českým reprezentantům a dostala i lístky na slavnostní zakončení. Ona se však vstupenky vzdala, že radši zůstane v méně oficiálním prostředí v Českém domě.
Svým kouzlem připravila nezapomenutelný zážitek desítkám dobrovolníků, kteří zde po dobu her tvrdě pracovali, a teď se jim znenadání otevřela klubovna až dosud vyhrazená jen pro čestné hosty. A v ní úžasný večírek.
V hloučku mladých lidí vypadala šťastná. Rychle všechny natáhla ke klavíru, kde se zpívaly české lidové písničky. A když si paní Věra řekla o českou hymnu, nešlo o hloupé gesto.
Ta píseň nikdy nezněla tak silně. Člověk měl v očích slzy a v hlavě úplně jiné pocity, než jaké v životě u těchto tónů obvykle prožíval. A bylo jedno, jestli mu je dvacet, čtyřicet nebo sedmdesát.
Květina je pro vás. A z oslavy domů tramvají
Věra Čáslavská neměla ve svém životě nouzi o kontakty s mocnými osobnostmi, ale ona se ve stylu londýnského příběhu radši držela stranou mezi obyčejnými lidmi.
Na konci roku 2010 dostala vysoké japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce. Velvyslanec ještě před slavnostním předáváním udělal malou oslavu v pražské vinárně.
Paní Věra byla hvězdou večera, jak jinak, ale pak byl najednou konec, hosté se rozešli a ona stála sama s plnou náručí květin před vinárnou. Zalovila v pugétu, podala mi jeden květ pro manželku a šla na tramvaj. Zcela samozřejmě se z celebrity zase stala obyčejnou ženskou a vyrazila na cestu domů, za Prahu.
Pokusím se rakovinku poslat do pozadí...
S tramvají je spojena i další vzpomínka, která už patří ke smutnému období boje s rakovinou. Loni na jaře se dozvěděla tu strašlivou diagnózu a bez váhání se rozhodla pro operaci.
Světu tu smutnou zprávu oznámila v den, kdy nastupovala do nemocnice. Den před zákrokem. „Možná se nedá zvítězit, ale pokusím se tu rakovinku poslat do pozadí,“ říkala. Chtěla bojovat, ale její pozitivní přístup k světu jí dovolil použít i pro pojmenování smrtelné choroby zdrobnělinu.
Mluvila o svém odhodlání, kladla důraz, že v článku musí zaznít, jak moc si váží práce lékařů: „My sportovci jsme při každém úspěchu oslavovaní, oni denně odvádějí velké výkony a nikdo jim neaplauduje. Já si jejich práce nesmírně vážím.“
Do velkých slov zaznělo hlášení o příští zastávce. Věra Čáslavská cestovala do nemocnice přesně ve svém stylu: jela tramvají a přitom „úřadovala“.
Sinusoida mého života má jen absolutní vrcholy
Operace, chemoterapie, dennodenní infuze... Život se jí pak dramaticky změnil, ale ona zůstala pořád stejná. Nezlomná, poctivá, inspirativní. Pořád se snažila myslet na lidi kolem sebe. Třeba na Martinu Sáblíkovou, kterou podpořila v boji o olympijský start v cyklistice.
31. srpna 2015 |
Tento týden se chystala na setkání kolegů, s nimiž spolupracovala po roce 1989 v týmu Václava Havla. Říkala té společnosti Pytel blech, právě tak je prý tehdejší prezident častoval, když je pro jejich velké vytížení těžko sháněl na společné porady.
Chtěla zavzpomínat na jedno z těch šťastnějších období svého života. Života, o kterém před rokem řekla: „Jsou to samé vrcholy a propady. Sinusoida to není pozvolná, ale má absolutní vrcholy. Nahoře to je Mt. Everest a dole je až Mariánský příkop. A takhle se to celý můj život střídá.“
Tu schůzku už Věra Čáslavská nestihla, v úterý večer těžké nemoci podlehla.
