"Ale strašně mi při ní drkotaly zuby. Ještě že naše hymna není tak dlouhá jako ta ruská, co hráli Rusovi Skobrevovi, protože při ní bych bez čepice asi nevydržela stát," svěřila se.
Teď už se smála, nervózní výraz z tváře zmizel. Bylo po všem. A dobře to dopadlo.
Víte, kolikátá je to vaše zlatá medaile z vrcholné akce?
Jé, to je strašný, tohle vlastně ani nevím.
Už jedenáctá.
Jo? To je hezký. Pořád tomu nemůžu uvěřit. To byl konec! Když jsme jela na pětce předposlední kolo, nevěděla jsem najednou, kam dál. Zazvonili mi poslední kolo špatně, už o kolo dřív a já celá zmatená na rovince málem zabrzdila, abych zjistila, do jaké dráhy mám zabočit. Ale díkybohu jsme nedopadla jako na olympiádě Sven Kramer. (Nizozemec tehdy zabočil do špatné dráhy a přišel tak o jisté zlato.)
Což ale nebyl zdaleka jediný problém, s nímž jste tu bojovala. Co dělá zraněné tříslo?
Na startu pětky dost bolelo. Nebo když jsem blbě nasadila k odrazu.
Jakoby žádné vaše vítězství nemohlo být jednoduché. Buď překonáváte nemoc, nebo zranění, nebo se utápíte v nervozitě, že?
Já nevím proč. Ale dneska při závodě jsem na tu bolest prostě odmítla myslet. To mě naučil kouč. Říká: Hele, když ti něco je, soustřeď se o to víc na techniku, zapomeneš tak na bolest - a možná pak budeš i rychlejší, než když jsi v pořádku a snažíš se to rvát silově.
Takže jste ani nestihla být nervózní?
To jsem tedy před startem byla -a jak! Stát se může všechno. Petr říkal, že i kdybych při pětce upadla, musím rychle vstát, protože i s pádem by to mohlo vyjít na bednu.
Soupeřka Wüstová vám potom zpočátku ujížděla...
To jsem čekala. Říkala jsem si: Pozor na to, hlídej si ji, ale hlavně to nepřepískni, aby ti pak tělo neodešlo a nebylo z toho drama. Petr navíc křičel: Bacha na čáry. Pak volal: Už jí ujíždíš, máš na ní 50 metrů. A pak už to bylo víc než dobré.
Na co se těšíte teď?
Až si lehnu.
Žádný panák s koučem na úlevu?
Já si teď vůbec nedokážu představit, že bych si něco měla dát. A navíc budu mít na banketu závěrečnou řeč, což by pak nemuselo dopadnout dobře.
