Smlouva na Dukle jí končí. Stane se zaměstnankyní České národní banky, odboru vzdělávacích a společenských akcí. Dostane za úkol organizovat semináře, odborná školení, kulturní či sportovní akce.
„Ta nabídka mi ležela na stole od ledna. Chci to zkusit,“ říká.
V osmnácti přivedla na svět syna Luboše. V devatenácti se poprvé probila do reprezentace. A pak v ní zůstala celá tři desetiletí. „Grande Dame vodního slalomu,“ představovali ji na závodech po celém světě. Přezdívali jí Věc Makropulos, připadala jim v peřejích nesmrtelná a konec její kariéry se zdál být jakousi nepředstavitelnou fikcí.
A teď je to tady.
Nebo snad ne?
Sama neví. Koneckonců o odchodu ze scény hovořila od roku 1996. Už tehdy jí tvrdili: „Získala jsi olympijské zlato na poslední chvíli, sportovat se teď dá jen tak do třiceti.“
Skutečně? Ještě ve 44 letech skončila na hrách v Londýně 2012 čtvrtá. A v 46 letech byla historicky nejstarším vodím slalomářem na stupních vítězů Světového poháru.
O loučení se sportem, jemuž propadla, opakovaně říkala: „Nastane tehdy, až opravdu nenastoupím do závodu.“ V duchu své hlášky „jsem tak normální, až je to nenormální“ ujišťovala, že si nikdy nepřeje rozlučkový závod ani rozlučkovou tiskovou konferenci, žádný humbuk.
Proto nic takového neuspořádá.
A proto bude na jaře možná zase závodit, ačkoliv jen jako amatérka.
„I tak si zase může vyjet reprezentaci,“ soudí šéftrenér Jiří Pultera, zatímco ona tvrdí: „Pádlo ještě na hřebík definitivně nevěším, ale čas na změnu dozrál.“
V 49 letech neměla letos sezonu vydařenou. Na závěrečné Světové poháry v Ivree a Seu, kam si vyjela nominaci, se trenéři rozhodli nahradit ji mladšími. Připadalo jí to nefér. Byla nachystaná přepustit své místo v Ivree, ale do Seu se těšila. „Chystali tam oslavy 25 let od barcelonské olympiády.“
Ta přece kdysi byla její první.
Nebývala v mládí průrazná ani ambiciózní. Přála si tehdy být jen „nenápadnou ženou z davu, bez velkých výstřelků a cílů“. Vodní slalom ji změnil. Sjela mnoho řek a rozbila mnoho lodí, potlačila strach, naučila se číst vodu, zocelila psychiku, pod vlivem kouče a brzy i manžela Luboše Hilgerta přivedla svůj sport i v Česku k vysoké profesionalitě a perfekcionismu.
Dvakrát vyhrála olympijské hry.
Dvakrát světový šampionát.
Dvakrát mistrovství Evropy.
A dvakrát i Světový pohár.
Závodila ještě coby babička. Letos se na mistrovství Evropy setkala v týmu i s neteří Amálií. Vodní slalom se stal jejím životním stylem.
Zato nyní? Už žádná zimní soustředění v Austrálii ani dvoufázový trénink. „Když budu chodit do práce, musím zásadně omezit hodiny na vodě. Těžko na ní dokážu být denně. Pokud ne, půjdu si aspoň zaběhat nebo zacvičit,“ říká.
Jestliže se na jaře bude cítit v peřejích stále dobře, vpluje i do české nominační série. „Ta šance existuje. Ale možná už budu mít problém zase se v hlavě nastartovat,“ připouští.
„Vše, co se nyní děje, je tak začátkem mého přechodu ke konci kariéry. A ten může být pomalý, nebo naopak velmi rychlý.“
Jaká ta kariéra pro ni byla?
„Bohatá. Bylo v ní vše vrchovatou měrou. Dlouhé úseky, kdy jsem o sobě pochybovala. I naprosto dokonalá období, kdy se mi sešlo všechno, v hlavě, v rukách, v mém okolí. Zažila jsem úžasná vítězství i brutální prohry, naučila se drápat ze dna na vrchol, poznala jsem fajn lidi i takové, kteří mi nikdy nepřáli.“
Štěpánka Hilgertová říká, že uvody získala životní nadhled.
Teď jej chce uplatnit úplně jinde.
