Páté místo na 1500 metrů a úsměv na vaší tváři. Takže spokojenost?
Určitě. Myslela jsem na to, že bych chtěla zajet čas, který jsem jela při vítězství ve Stavangeru (1:55,44). Všechno tomu odpovídalo, jenže pak jsem musela dát Leenstraové při střídání stran přednost, odejít od manťáku, přestat se odrážet z malé. Tam jsem ztratila, protože jet po kole za 28,9 to další jen za 30,3 bylo příliš pomalé, takhle to normálně nejezdím. Ale i tak, páté místo je pecka.
Zvlášť když ve Stavangeru jste neměla tehdy před patnáctistovkou v nohách 10,5 závodních kilometrů během tří dnů.
To neměla, to je pravda.
Jak jste se tady otřepávala z páteční pětky?
Po ní jsem byla docela v pohodě. Dodala mi sebevědomí. A ten sobotní závod družstev pak byla úžasná jízda, kterou jsem si neskutečně užívala.
Užívala?
No vážně. Je to najednou úplně jiné psychicky, když máte vedle sebe ty další naše holky. Je to rázem jiný závod, než když nastupuju sama za sebe. Nosila jsem v hlavě, že mám sice v nohách dva těžké závody, ale že teď jedu s těma holkama a nechci je zklamat, protože ony pro to taky dělají všechno. A ten čas 3:05,44 byl vážně dobrý, já byla hrozně spokojená.
Sedmé místo a vítězství nad Čínou je také dobrá zpráva. Dává vám naději, že se vejdete do vyvolené elitní osmičky týmů pro olympiádu 2018 v Koreji a že tam nemusíte patřit k outsiderkám.
Navíc ani Kanada nebyla před námi daleko, jen čtyři desetiny, což je taky pecka, takhle blízko jsme jí nikdy nebyly. Ani to páté místo není kdovíjak vzdálené, jen jeden a půl vteřiny. Přitom máme mezi sebou 17letou holku (Natálii Kerschbaummayr), která potřebuje čas. Už se nemohla tolik odrážet v zatáčce, měla toho plné kecky. Ale já myslela před startem, že pojedeme tak 3:07 nebo 3:08. Takový čas jsem nečekala, to byla ohromná radost.
Natálii Kerschbaummayr jste vzápětí odeslala do Norska na olympiádu mládeže, aby se tam pokusila zabojovat o medaili?
Dneska ráno letěla, v pět odpoledne tam přistávala. Bude to mít těžké nastupovat hned po těch týmech a náročné cestě, tak uvidíme zítra. Ale pro ni bylo obrovským zážitkem i motivací, že v sedmnácti zažila dospělácký svět.
Co říkáte v Kolomně vysledku patnáctistovky? Čekala jste vítězství Nizozemky Ter Morsové?
Čekala. Po tom, co Ter Morsová na ní předvedla už na olympiádě v Soči, jsem si myslela, že vyhraje i tady. Trochu jsem podcenila Američanky, po jejich výkonech v posledních týdnech jsem se domnívala, že první, druhá i třetí skončí Holanďanky a až pak Američanky, ale Richardsonová a Boweová dnes jely fakt dobře, dokonce jsem si chvíli myslela, že Ter Morsovou nakonec porazí. Ale ona umí zajet poslední kolo výborně.
Pro vás je páté místo na 1500 metrů i potvrzením stabilní vysoké výkonnosti na této trati během celé sezony?
Je. Když vezmu v potaz, co mám v nohách a jak jsem musela dát Leenstraové přednost, je čas 1:56,06 fakt dobrý. Když jsem dojela a viděla ho, říkala jsem: Dobrý! Trochu jsem se bála, že pojedu třeba 1:57,50.. Před dvěma týdny jsem jela při vítězství ve Stavangeru 1:55,44, tohle je můj třetí nejrychlejší čas v Evropě.
S Leenstraovou jste před posledním kolem prohrávala snad o patnáct metrů a přesto ji opět porazila.
Bylo to zase o kousíček pro mě. Já měla v posledním kole malou (zatáčku) domů, a to je pro mě vždycky velká motivace. Kdyby to vyšlo opačně, vyhrála by v téhle rozjížďce třeba ona.
Dlouho jste se po patnáctistovce rozmýšlela, zda nastoupíte na závěr šampionátu k závodu s hromadným startem?
Ne, slezla jsem z ledu a hned říkám Petrovi (trenérovi Novákovi), ať mě odhlásí. Ne že bych hromaďák nechtěla jet, je to zajímavý závod a baví mě. Ale ta patnáctistovka mě stála hodně sil. Proto jsem už měla strach nastoupit. Nebála jsem se, že bych neudělala výsledek, to už ani nebylo rozhodující, měla jsem v Kolomně splněno. Spíš jsem nechtěla riskovat, že se mi stane něco neočekávaného. Ty nohy už nebyly takové, abych se na ně mohla spolehnout.
Necukalo to pak s vámi při sledování hromadného závodu?
To se děje vždycky, když se odhlásíte. Najednou si říkám: Hele, mohla jsem tam s nima jet, mohla jsem si zazávodit. Jenže když jsem viděla, jak padají na led jako hrušky, pomyslela jsem si: Ještě že jsem nejela.
Když se nyní ohlédnete za tímto mistrovstvím světa, který moment byl nejsilnější?
Dneska jsem říkala Petrovi, že pokud nebudu brát v potaz umístění, tak dva nejkrásnější závody byly pro mě pětka a týmy. I trojka a patnáctka byly povedené, ale tyhle dva mi nejvíc utkvěly v hlavě. Jinak jsem tu se vším byla spokojená. Jak s organizací, tak s přístupem našich holek, tak s diváky. Ti byli bezvadní, zvlášť když teď bylo úplně plno. Když vyhlásili vaše jméno na startu, jejich ovace byly fakt hlasité. Všechno se mi tady líbilo.
Co vás nyní čeká dál?
Abych pravdu řekla, tak nevím. Petr se ještě nerozhodl. Máme tři týdny do Berlína, kde bude mistrovství světa ve víceboji, a uvažujeme kam jet. Vydat se hned do Berlína je blbost. V Collalbu předevčírem rozpouštěli led, mají ho tam vždycky jen na tři měsíce. A v Inzellu nevím, jestli tam venku není sníh, jestli bych tam mohla jezdit i na kole. Tak musíme něco vymyslet.
