Jaroslav Kamenický už nikdy nebude hrát fotbalovou ligu. Z let kariéry v Bohemians svítí jeho jediná životní branka, v roce 1993 ji památným lobem vstřelil Liberci a lidé tuhle střelu v anketě zvolili gólem desetiletí. Teď našel útěchu ve futsalu, s Bakovem nad Jizerou vyhrál ligu a s reprezentací postoupil na mistrovství Evropy.
Jak jste se vyrovnal s koncem fotbalové kariéry?
Jedenáct operací kolen, to bylo dost. Byl jsem unaven. Zjistil jsem, že není východisko. Po měsíci v lázních jsem byl čtrnáct dní rád, že chodím.
Při futsalu vám zranění nevadí?
Dostal jsem nabídku reprezentovat a to se neodmítá. Řekl jsem si, že budu hrát, dokud koleno vydrží. Strčil jsem futsal na první místo. Odmala jsem měl halu rád. Vyhovuje mi to, tolik netrénuji. V hale potřebuji přehled, rychlou práci s míčem. Je to úplně jiný pohyb než při velkém fotbale.
Jak často trénujete?
Vždycky v úterý a ve čtvrtek. Zbude mi čas i na velký fotbal za Sobotku, to je I. A třída. Ten, kdo mě zná, ví, že ze dne na den neskončím. Jsem rád, že hraji futsal.
Co je ve futsalu nejdůležitější?
Futsal spěje ke zrychlení. Hraje se na jeden dva doteky. Mužstva vyspěla. Nedá se dlouho držet balon. Hráčů, kteří jsou schopni obejít dva soupeře, tolik není. Vše se poddává taktice.
- pondělí 30. října 2000
