"Bylo to na slzu," říká Petříček, hubený, spíš vychrtlý, s propadlými tvářemi, ale i s jiskrou v oku a s úsměvem na nějaký billboard s reklamou věčného mládí. Ke kormidlu usedají spíše děti nebo pomenší dvacátníci bez tukových polštářů. On se tam vrací po padesátce.
V Mnichově se ocitá poprvé od doby, kdy tam kormidloval věhlasnou dvojku bratří Svojanovských ke stříbrné medaili a Marečkovu čtyřku k bronzu. Eh, bohatýrské časy, kdy olympijské medaile z veslování se nepokládaly za nic obzvláště výjimečného! Chtěl se do Mnichova pak v roce 1981 podívat na světový šampionát už jako divák. Tři dny před odjezdem jej navštívili soudruzi z StB a vzali mu pas. Jeho odjezd nebyl v zájmu republiky.
"Někdo mě prásknul, že chci utéct. Prý prodávám věci, nábytek a tak, a měl jsem jet s osmiletým synem." "Láďa zůstal pořád profíkem," uznale prohlašuje po regatě v Mnichově veslařský šéftrenér Přemysl Panuška. "Před závodem měl váhu 54,60 kilo."
Druhým místem si dvojka Petra Blechy a Jakuba Makovičky vyjíždí nominaci na mistrovství světa. Ve špičce leží po letech oživlý Petříček. Rozplývají se obavy, jak si bude padesátník rozumět s třicetiletým Blechou a dvacetiletým Makovičkou. "Bez problémů!"
V sobotu na veslařském trenažéru Petříček ujíždí za hodinu třináct kilometrů, v neděli uběhne v terénu devět. Do kormidelnického limitu 55 kilogramů se trefuje téměř přesně. Chybí mu - tak jako v Mnichově - čtyřicet deka, tak honem vypije dvě mattonky.
Denní režim napíná ještě nedávného bonvivána na skřipec: čaj, jogurt k snídani, v poledne nic, navečer se odbyde, k večeři s ním manželka ani nepočítá. "Sním polovičku toho, co normálně, a sportuji jako nikdy."
Ve čtvrtek si výjimečně k obědu dopřál rybí filé s bramborem. "To je první lidský jídlo po čtrnácti dnech." Nechal reprezentace, když mu bylo devětadvacet. Až loni jej vytáhli znovu ke kormidlu, vedl vítěznou loď Dukly na primátorkách. Měl 65 kilo, během měsíce shodil na 56,60 kilogramů.
"To bylo o půldruhého kila víc, ale co je to na osm zdatných chlapů. Když půjdou všichni na záchod, tak vyčůrají tři litry." Tenkrát, za časů Svojanovských, panoval ještě pro kormidelníky nelidský limit, pouze 50 kilogramů.
"Byla to vražda, závody jsem prožíval v kómatu." Vnitřnosti míval natvrdo stažené a trvalo pak i čtyřiadvacet hodin, než do sebe po troškách něco vsoukal. "A často jsem přitom zvracel. Teď v Mnichově jsme dojeli a dal jsem si v pohodě celý oběd s pivem."
Dřív musel tempo a počet záseků odhadovat, nyní když kormidluje kniplem, má před očima "budíka", chronometr, udávající čas i počet záseků. Ale řve jako tehdy, mikrofon v lodi pořád chybí. Pokud pootočí hlavu, vidí záseky vesla i celé tempo.
"A to, co nevidím, cítím v zadku." Cit pro cyklický pohyb lodi, aby nezačala zadrhávat, musí kormidelník pohlídat. "Kdo to nemá, sedí tam jenom jako gramofon." Ví, že tahle posádka, spíš technická, potřebuje tahové dodělané tempo a rychlý kulatý odhoz.
"Švih! Švih!" velí do rytmu. Nebo: "Ťuk! Šup z vóódy!" Nebo: "Šup! Odhóóz." Občas protáhne samohlásku. Anebo: "Pink! Pink!" "Aby to bylo jedovaté, krátké chycení vody." Petříček, jak hubl, vyměnil celou garderobu včetně trojích džínů. Jen nerad si představuje, jak zase bude přibývat. "Zatím to odkládám. Těch kalhot ve skříni je už dost."
