Jeden z nejlepších kanonýrů české historie Vladimír Růžička o nich často mluví. O spoluhráčích, kterých během dvaceti let ve vrcholovém hokeji vystřídal desítky. Vzpomíná na ty, co mu pomohli dávat góly. Ne přihrávkou před prázdnou bránu, nikoli pasem na modrou čáru, ale právě neviditelnou prací dozadu. "Bez nich bych ty góly nedal. Takových hokejistů si vážím stejně jako slavných hvězd. Bez nich to v hokeji nejde, vážně ne." Pětinásobný nejlepší střelec ligy a čtyřnásobný vítěz kanadského bodování žil jen útokem. Převést obranu, dát gól, v tom se dovedl rozkrájet. V útočné třetině nechával všechny síly, na bránění nikdy neměl buňky. To museli dělat jiní. "Ale to je přece v pořádku. V každém útoku je někdo, kdo dává góly a potom jiní, co na něj pracují. Ale důležití jsou všichni stejně." Během kariéry se nesetkal s nikým, kdo by mu góly záviděl. "Být dělníkem, to je trochu nevděčná role. On musí pracovat na střelce, bránit. Ale já jim to zase vracel nějakým tím gólem. Každý dělá to, co umí. Přece nebudu bránit, když mně to nejde." Mít na starosti černou práci, to není tak úplně podřadná věc. "Také se to musí umět, o každém se přece neříká, že je dělníkem ledu."
21. února 2000
