Nejstarší rekord padl neočekávaně

Vůbec to tak nemělo dopadnout. Jarmila Kratochvílová přijela v roce 1983 do Mnichova vlastně jenom proto, že už měla zaplacenou letenku. Dva dny předtím dostala při závodě v Praze křeč do nohy a jen několik dní před prvním světovým šampionátem v Helsinkách nechtěla příliš riskovat. Takže se místo sprintu na 200 metrů vydala na trať osmistovky. "Chtěla jsem běžet jen tak," vzpomíná. Naměřili jí čas 1:53,28. O patnáct setin vteřiny překonala světový rekord Naděždy Olizarenkové z Ruska. Kratochvílová už dávno nezávodí, je z ní trenérka mistryně světa Ludmily Formanové. Ale žádná žena dosud neběžela 800 metrů rychleji. A žádný z atletických rekordů netrvá tak dlouho.

Tušila jste před tím závodem, že byste mohla běžet tak rychle?

Mě samotnou to nenapadlo. Byla to strašná náhoda, co se stane jednou v životě. Šlo mi jen o to neběžet sprint, aby se mi něco nestalo. Běžela jsem úplně v pohodě a lehce. Žádný tlak dostat se pod dvě minuty, nic takového. Ani jsem nevěděla, kolik bych k rekordu musela zaběhnout. Teprve na základě tohoto výkonu jsem se přihlásila na osmistovku na mistrovství světa, kde jsem pak vyhrála. Termín končil ten den o půlnoci.

Jak ten závod vypadal?

Rozběhla jsem to za zajícem. Po prvních tři sta metrech jsem se dostala dopředu a pak už běžela sama. Na stadionu bylo dost lidí, ale nejdřív bylo ticho. Předtím ve všech disciplínách uspěli Němci. Posledních sto metrů jsem byla úplně v pohodě. Teprve pak lidi začali tleskat.

Měla jste přehled o čase?

Nevěděla jsem, že běžím tak rychle. Celou rovinku jsem se dívala na digitální tabuli, která byla za cílem ve výšce očí. Na šachovnici koukám a vidím čísla 1:49, 50, 51. Nevěděla jsem, co se děje. Doběhla jsem a chvíli jsem ani netušila, že je to světový rekord.

Je vám příjemné, že váš výkon ještě nikdo nepřekonal?

Na konci každého roku mám radost, že ještě trvá. Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly a já to očekávám. Ale z toho, že vydržel až do roku 2000, je mi dobře. Je to motivace pro práci s Lídou. Abych ji povzbudila a dala jí pecku, říkám jí: Jseš na poloviční cestě.

Myslíte, že někdo zaběhne lepší čas?

Nevidím důvod, proč by se to nepodařilo. Myslím, že pro závodnice je to motivace. Určitě je to nedrtí. Mají snahu někoho porazit a dostat se vysoko. Vím to od sebe. Dívala jsem se na Maritu Kochovou, jak trénuje. Zjistila jsem, že je to normální ženská, a řekla jsem si: Proč bych to taky nedokázala? Chtěla jsem se jí přiblížit. Proč bych se jí měla bát?

Jak vnímáte názory lidí, kteří tvrdí, že podobného výkonu nelze dosáhnout bez dopingu?

Já si říkám, že to musím vědět já, co mě to stálo úsilí. Nebylo to ze dne na den. Pracovala jsem na tom roky. Hodně lidí se ptá, jak je to možné. Dávám to do souladu s tím, jak se tehdy závodilo. Dneska bych na to neměla. Běhat za sezonu dvacet závodů na 800 metrů není možné. Tehdy jsme jen trénovali, nemohli jsme jinak. Měli jsme jeden vrchol sezony a na závod do zahraničí jsme vyjeli jednou před ním a jednou po něm.

To znamená, že v současnosti mají závodnice pro rekordní výkony horší podmínky?

Můžu se mýlit, ale myslím, že jsem ten čas zaběhla díky velkému počtu čtvrtkařských tréninků. Dnes ženské nemají tolik času trénovat. Mít světový rekord musí být touhou a snem být nejlepší na světě. Jenže dnešní systém Zlaté ligy a Grand Prix je tak náročný, ale i finančně výhodný, že nevím.

Je světový rekord v možnostech Ludmily Formanové, kterou trénujete?

Naději určitě má. Musí ji mít každá běžkyně, která se pohybuje mezi prvním a pátým místem na světě. Ale nejsem o tom úplně přesvědčená. Lída závodí dost dlouho. Dnes od závodnic chceme, aby byly co nejlepší a běhaly co nejrychleji. Lída trénuje od čtrnácti let. V tom věku jsem si chodila na stadion hrát. Já jsem začínala starší. Nebyla jsem tak opotřebovaná, nebyla jsem v kolotoči velkých mítinků.