Když přivezli Sagara ze Sovětského svazu do Kladrub, jeho bilance z tamních závodů byla tragická. Šest startů, šestkrát poslední místo. Ani v Česku se zpočátku nelepšil.
"V Pardubicích jsme jeli dostih přes proutěné překážky. Skončili jsme poslední," vzpomíná jezdec Pavel Liebich, jehož sportovní kariéra byla spjata s tímto malým ryzákem.
"Bylo to na hluboké půdě, on koním vůbec nestačil, a tak nám utekli o 15, 20 koňských délek. A on si cválal a řičel. To byl ještě hřebec. Když jsme doběhli do cíle, oni byli unavení po dostihu, a on? Hlavu nahoře, jako když neběžel," říká Liebich.
Jak se vám vedlo dál?
Hned za týden jsme ho vzali do Albertovce, tam doběhl druhý. Měl už dostih v sobě a začalo se mu dařit.
Kdy jste s trenérem Václavem Čermákem začali uvažovat o Velké pardubické?
V pěti letech nebyl poražený, v rámci Velké pardubické vyhrál Cenu Vltavy. Tak jsme si řekli, že ho zkusíme ve Velké už v šesti letech.
A porážku nepoznal ani tam...
Ročníky 1981, 1982, 1983 jsme spolu vyhráli. Ten kůň měl na to pět let k vítězství nikoho jiného nepustit. Jistě, mohli jsme mít pád, ale on byl opravdu výjimečné zvíře.
Proč jste nepokračovali?
Sagar se zranil na noze. Měl kvalifikaci na Velkou, kulhal. S tím zraněním se nedala Velká pardubická jet a nebylo to už ani na návrat do dostihů. A tak jsem skončil i já. Když jsem odešel, zkoušeli s ním ještě pracovat. Skákal stále dobře, ale zranění mu vzalo rychlost. Řekl jsem si: skončil Sagar, skončím taky.
To už se pak žádný Sagar v Kladrubech neobjevil?
Byl tam ještě Sagarův bratr, Sagdan. Měli stejnou mámu. Sagdan měl lepšího otce. Byl mohutnější než Sagar. To byl taky talent, byli si strašně podobní. Při kastraci mu bohužel prasklo srdce.
Už jste pak nechtěl pokračovat?
Ale ano, měl jsme slíbeno, že dostanu do Pardubic na závodiště osm koní od velkovýkrmen, které se chtěly stát konkurencí plemenářským podnikům, takže i Kladrubům. Měl jsem trénovat a pro sebe si připravovat dalšího koně do Velké. Ale podnik zkrachoval, a tak jsem odešel do Chlumce. Navíc jsme měl nemocného syna, tam byla dobrá nabídka.
Pojďme ještě k Sagarovi. Byl nějaký skok, kde jste si na něj musel dávat pozor?
On byl výborný skokan, problém u něj byl Taxis. A to kvůli Rusům. Ti vždycky nasadili šílené tempo. A já jsem nestíhal. On je chtěl rychle dohnat a skočit vždycky do hrany Taxisu. Ještě že běžel pomalu a já mohl ustát doskok. Rusové najížděli na Irskou lavici a já byl teprve u Taxisu. Ale potom se to v průběhu Velké otočilo.
Je tedy Taxis těžký skok?
Ne, spíš je to psychická záležitost pro jezdce. Navíc ti Rusové to ještě šíleným tempem víc vyhecovali. Někteří koně v tak přehnaně rychlém tempu v životě neskákali.
S jakou taktikou jste chodil do Velké? Říkáte, že byl pomalejší na startu, ale měl slušný závěr.
Vynikající. Jednou vyhrál o dvanáct čtrnáct koňských délek. Prostě o celou rovinu. On se dobře vodil, poslouchal mě, takže jsem ho dokázal ušetřit. Rychlí Sověti se v oranici zatavili, logicky jim brala síly, ale jemu tolik ne.
Jaký to byl kůň na ježdění?
Nechal se přesvědčovat, než se dostal do tempa. Byl dlouho takové hříbě. Pamatuju dostih v Pardubicích, skočili jsme první, druhý skok, pak začal vyhazovat a mě shodil ze sedla a závod pro nás skončil. Pak se ve čtyřech letech vykastroval a uklidnil se. Dobře se vodil, mohl jsem ho vzít mezi koně, aby si odpočinul.
Domlouvali se na vás soupeři?
Když jsem měl potřetí vyhrát, přišel za mnou v neděli v deset hodin dopoledne Václav Chaloupka a přinesl mi přečíst anonym. V něm stálo: Vendo, Vendo, Venoušku náš, udělej všechno proto, aby Sagar nedohnal Koroka. S ním Chaloupka vyhrál třikrát přede mnou. To mě nerozhodilo. Spíš jsem se divil, že si Chaloupka nevybral lepšího koně a nesáhl po Javanovi, který tehdy doběhl druhý. Za mnou se Sagarem. Domlouvání a nájezdy na nás jsme se Sagarem zažili hlavně při testech před Velkou. Slyšel jsem, jak jezdci volají Sagar vpravo, Sagar vlevo.
Jak se díváte na novodobou Velkou pardubickou? Snížený Taxis a další překážky, lehčí oranice?
Je to uzpůsobené zdraví koní, jsou tam bezpečnější prvky. Ale přesto: odjakživa měly Pardubice nejhezčí závodiště, nejtěžší závodiště na kontinentu, ale i nejpomalejší závodiště. Profil trati k tomu předurčuje. Bylo tady víc oranice, teď je tam tráva, tím pádem se zvyšuje rychlost a je víc pádů a úrazů.
Chystáte se letos na Velkou?
Jestli bude špatné počasí, budu se dívat doma na televizi.
