Aspoň občas na syna mrknul, nejezdili od sebe zase příliš vzdáleni, než se mladší definitivně propadl. „Sledoval jsem ho a v cíli mi pak řekl, že udělal hodně chyb.“
Pro Šimůnka seniora, čtyřnásobného mistra světa a sedminásobného mistra republiky, to měl být jeho poslední domácí závod. „No, a co když budu mít ještě chuť?“ Vzdal se reprezentace, ale pořád ještě mu kynula šance prosadit se do nominace na šampionát. Dvě první místa to umožňovala přímo. „Tajně jsem doufal dojet do tří, ale nepovedl se mi začátek, taky z mé známé nervozity. A když jsem se dostal někam na pátou šestou pozici, spadl mi řetěz.“
A kdyby se to podařilo? Asi by hodně váhal, spíše by nejel. „Co bych mohl dokázat? Své možnosti odhaduji od desátého do patnáctého místa, na to nějak žhavý nejsem.“
Šimůnkové jsou si podobní, pomineme-li otcovy vrásky, téměř jako dvojčata. I chůzí, řečí, projevem, stylem jízdy na kole. Mladší je věrný odlitek staršího. Úplně ve všem? „Po psychické stránce pokulhává. Podpořily by ho úspěchy, ale moc jich neměl.“
Otec má nyní význačný úkol v soumraku své kariéry. „Postarat se o syna, to je teď moje krédo.“ Šimůnkové jezdí o víkendech ze své vily nedaleko Prahy na závody hlavně do Belgie. „Ale nejen tam, také do Itálie a Švýcarska. Teď jsme během třinácti dnů absolvovali sedm závodů.“
A mistrovství světa v Zolderu? Junior je ve hře, senior se pojede dívat.
Syn Radomír Šimůnek stíhá otce |