„Světový šampionát doma? Kdo to kdy zažije? Je to tu po 59 letech a tehdejší akci si asi už nikdo nepamatuje. Těším se hrozně moc,“ je nadšený Martin Fuksa, který si hodlá dopádlovat pro dva cenné kovy. Snad z úcty ke svým předchůdcům, možná z čiré zvědavosti si obhájce zlata na kilometrové trati a stříbra na poloviční distanci pouštěl záběry z Prahy 1958.
Lodě pod Vyšehradem
Mohl na nich sledovat, jak kanoisté a kajakáři závodí ve vskutku úchvatných kulisách. Tehdy zaplněné tribuny, dnes částečně prorostlé travou, stojí na vltavském ostrově Císařská louka na dohled impozantní vyšehradské skály.
I samotný areál byl na úrovni. „Vodácký stadion měl a dodnes má své mouchy, ale ve své době byl jedním z nejzdařilejších na světě,“ vzpomíná Karel Popel, jeden ze synů tehdejšího předsedy mezinárodní kanoistické federace Karla Popela staršího.
Majestátnost kulis byla příznačná výjimečnosti akce. V tehdejších krátkých, dvacetiletých dějinách světových šampionátů v rychlostní kanoistice šlo o přelomový podnik, československá metropole přivítala 362 závodníků z 22 zemí. Jedinou mimoevropskou byla Kanada.
Popel si vytyčil na domácí půdě na tehdejší podmínky ambiciózní úkol – uskutečnit během tří dnů náročný program o 71 závodech. O tom, že se mu mise zdařila, svědčilo nejen znovuzvolení do čela federace, ale také reakce návštěvníků a závodníků. „V Praze na Vltavě jsme se dočkali dosavadního vyvrcholení historie vodáckého sportu,“ psalo se v dobovém tisku.
Sportem za světový mír
Všichni byli okouzleni nejen krásou rychlostní kanoistiky, ale také půvabem Prahy. „Prodat“ stověžaté město ostatně bylo jedním z Popelových cílů. Výrazně se jeho intence projevila už v úvodu světového šampionátu. Slavnostní zahájení proběhlo formou dlouhého průvodu přes Opletalovu třídu a Václavské náměstí až na to Staroměstské. Sportovce vítaly tisícovky Pražanů.
Ti si mohli přečíst transparent: „Sportem za světový mír,“ který vlál nad hlavami závodníků v čele promenády. Kanoisté a kajakáři se poté dočkali přijetí od pražského primátora Adolfa Svobody.
K úspěchu historicky pátého mistrovství světa přispěly také výkony československých reprezentantů. Stejně jako dnes, kdy cenné kovy vyhlížejí Fuksa, kajakář Josef Dostál nebo obměněná posádka mužského čtyřkajaku, měla i před 59 lety domácí reprezentace medailové ambice. Jedním z hrdinů československých diváků se stal Jiří Vokněr, který vybojoval v závodech kanoistů dvě stříbra.
Vystudovaný lékař v Praze prožil podstatně libější pocity než o dva roky dříve, kdy se se svými krajany musel z olympijských her v australském Melbourne vracet sovětskou lodí Gruzia. Té kvůli otřesnému stavu přezdívali českoslovenští olympionici „Hruzia“.
Hrdinou se chce stát i Fuksa. „Moje skromné já mi nedovolí říct, že chci dvě zlaté. Dovolí mi ale říct, že mám na dvě medaile,“ tvrdí. Nejen on se pokusí v Račicích navázat na své pražské předchůdce.
Kajakář Josef Dostál byl hostem pořadu Rozstřel (16. 8. 2017):
15. srpna 2017 |
