Martin Minařík

Martin Minařík - Český horolezec Martin Minařík. | foto: Luděk Peřina, MF DNES

Martin Minařík: Můj palec je teď k omrzlinám náchylnější

  • 1
V olomoucké nemocnici se teď zotavuje z úspěšného výstupu na 8167 metrů vysokou Dhaulágirí. Ze sedmého nejvyššího vrcholu světa se čtyřicetiletý horolezec Martin Minařík vrátil s omrzlými prsty na pravé noze. Na horu vystoupil sám, bez kyslíku, tak jak to má v posledních letech nejraději. A na své pouti k vrcholu i z něj postál u mrtvého horolezce. "To byl můj nejneobvyklejší zážitek z hor," psal si do deníku.

Nikdy jste nic podobného nezažil?
Občas zbytky lidských těl potkáte. Ale poprvé bylo v tak zachovalém stavu. (Do svého deníku po sestupu Martin Minařík ještě napsal: Hřeben je vyfoukaná pláň bez sněhu a kompletně zachované tělo chlapa nejde přehlédnout. Jako by jej srazila obrovská síla, možná blesk. Roztažené nohy, ruce podle těla, prsty od krve. Bez čepice a bez rukavic. Žádný cepín ani batoh. Sedám si vedle něj a ze slušnosti pozdravím.)

Zjistil jste jeho jméno? O koho šlo?
Ono se to úplně přesně neví. Snad někdo z Německa. K tomu člověku se nikdo nehlásí. Nezjišťoval jsem to. Podle oblečení a typu bot je tam už tak deset let.

Přesto je jeho tělo tak zachovalé?
Na Dhaulágirí je suchý vzduch. Neprší tam, není vlhko, sníh je suchý. Už je z něj částečně mumie. Až ten vzduch jeho tělo úplně vysuší, vítr ho odfoukne.

Co vás při pohledu na něj napadlo?.
Tam vás napadají různé věci. První moment je nepříjemný. Ale hypoxie na vás působí, emoce jsou proto otupělé. I euforii na vrcholu musíte krotit. Lidi jinak příliš snadno zapomenou, že se ještě musí dostat dolů. Až dole vydechnete.

Jak vážné jsou nyní vaše omrzliny?
Nic strašného, prostě klasické omrzliny. Hojí se dlouho, ale nejsou životu nebezpečné. Aby se celý proces urychlil, dávají mi v nemocnici na ně kožní štěp.

Máte na kontě už sedm osmitisícovek. To v Česku může říct málokdo, že?
Pokud vím, tak jen Josef Rakoncaj a Radek Jaroš jich mají víc.

Je pro vás velkou motivací vylézt na všechny?
Víte, teď jsem na třetí osmitisícovku v řadě vylezl sám. Nikoho dalšího jsem na kopci neměl. To pro mě znamená víc, než počítat, kolik jich mám.

Výstup na Dhaulágirí byl nyní jedním z nejtěžších?
Určitě patřil k těm těžším. Ale každá hora má něco do sebe. Na Dhaulágirí je základní tábor o tisíc metrů níž než jinde, výstup je tedy o to delší. Navíc napřed musíte do severovýchodního sedla, cesta se ohybá do takového véčka. Nejsou to jen čtyři výškové kilometry nahoru, ale pomalu dvakrát tolik. A ještě bylo špatné počasí. Ta hora stojí sama o sobě, není součástí většího hřebene. Takže tam skoro pořád fouká.

V úvodu výstupu jste se potkal i s Radkem Jarošem, ten vás údajně od pokračování zrazoval. Proč?
Řekl mi, že si myslí, že bych jít neměl. Ten den hodně foukalo. Ale předpověď byla, že vítr utichne. Věřil jsem té předpovědi, stačilo přečkat jediný větrný den. Šel jsem na Dhaulágirí s tím, že v mém termínu tam nebude tolik lidí. Chtěl jsem si na vrchol vylézt sám a měl jsem tuhle jedinou možnost. Nechtěl jsem tam v dalším termínu jít s dvaceti jinými horolezce. Tak jsem si nastavil své vlastní mantinely.

Jak dlouho jste s horou bojoval úplně sám?
Od 7000 metrů na vrchol a pak až dolů. Celkem čtyři dny.

Vychutnáte si o to víc radost na vrcholu, když jste na ni sám? Nebo naopak?
Není čas na velké vychutnávání. Ten vrchol je něco jako otočka maratonu. Tam to nekončí, máte za sebou lehčí polovičku. Sestup bývá nesmírně náročný, když už je člověk unavený. Když jsem se dostal na vrchol, byla už tma. Jen na chvilku si sednete, řeknete si: Mám to za sebou - a jdete dolů. Zdržel jsem se tam tak tři minuty..

Čím potom v základním táboře zapijete úspěch?
Zbyla mi ještě kapka whisky.

A váš žaludek hned snese pořádné jídlo?
Nesmíte se hned najíst všeho, co byste chtěli, na to tělo není připravené. Vždyť čtyři až pět dnů jsem jedl minimálně nebo skoro vůbec, nahoře už jsem pak jenom pil.

Funguje vaše tělo tak, že dokud musí, vyždímá ze sebe poslední zbytky sil - a jakmile dosáhne základního tábora, už nic dalšího nedokáže?
Tak nějak. Přišel jsem do základního tábora a mačky a boty mi sundaval kuchař, já už nebyl schopný. To tělo je naprogramované, je jako stroj. Zvlášť když jsem sestupoval nonstop. Nechtěl jsem zůstávat s omrzlinami někde nahoře, takže jsem šel dolu nonstop 30 hodin.

S omrzlinami se léčíte v olmoucké nemocnici už počtvrté. Jste k nim v horách náchylnější?
Před dvěma lety na Lhotse mi zachraňovali prsty, aby mi je nemuseli amputovat. Dali mi na ně jemnější tkáň z břicha. Ta není zvyklá na takovou zátěž, proto je teď můj palec na pravé noze k omrzlinám náchylnější.

Která osmitisícovka přijde na řadu příště?
Na podzim bych chtěl být zpátky v Nepálu, tentokrát ve dvou. Zkusíme Annapurnu.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž