17. května 1991 v 16.25.
Na vrcholu byl s Italem Battistou Bonalim. Šlo o prvovýstup Nortonovým kuloárem v severní stěně.
„Viditelnost byla špatná, ale nefoukal vítr. Mráz dosahoval čtyřiceti stupňů Celsia. Ušel jsem dvanáct patnáct kroků a dvě tři minuty se vydýchával,“ dosud má Leopold Sulovský v paměti tamější podmínky.
Byl členem osmičlenné italské výpravy, které se podařilo vylézt na Mount Everest na druhý pokus.
Jako první se pokusili dostat nahoru Fausto di Stefani, který už měl na kontě devět osmitisícovek, a Juliano de Marki. Jenže Di Stefani nad osmi tisíci metry začal mít střevní potíže, přestaly mu fungovat ledviny a omrzly mu ruce i nohy.
Kamarádi ho stahovali do pátého výškového tábora i díky tomu, že Sulovský našel fixní lana po americké výpravě. „To byla samozřejmost, udělal by to každý,“ odmítl Sulovský, že šlo o hrdinský čin. Na záchraně di Stefaniho se podílela i švédská expedice.
Někdo si na expedici bere i lechtivé časopisy, říká horolezec Sulovský |
Sulovský se i kvůli tomuto zdržení dal dohromady po přechozené chřipce, načež s Bonalim vytvořili další cílové družstvo. A bylo úspěšné.
Před deseti roky se s bývalými parťáky sešel. Vzpomínali v italském Bienu na kraji údolí Valsugana, odkud většina členů výpravy pochází.
„Určitě bychom se potkali i letos po dalších deseti letech, jenže situace je kvůli covidu špatná. Nevyšlo to. Akorát jsme si s Orestem Fornem (vedoucí expedice) telefonovali a pozdravili se. To bylo celé,“ uvedl rodák z Nového Jičína.
S Battistou Bonalim si už zavolat nemůže, jelikož v roce 1993 zahynul na Huascaránu.
Byť má Sulovský na kontě spoustu náročných prvovýstupů v Pamíru, Himálaji, Ťan-Šanu, ale i Alpách, stoupal na čtyři osmitisícovky, Mount Everestu si považuje nejvíce.
„Už kvůli lehkosti celé akce, i když jsme lezli také těžší věci - třeba Nanda Devi v roce 1981. To jsme ale byli trochu blázni. Měl jsem dvacet sedm roků, byl jsem nadržený na cokoliv, ale ještě jsme s dalšími kluky nebyli připraveni na tak vysoké hory,“ zavzpomínal sportovec, který dvakrát získal titul Horolezec roku. Za Mount Everest a v roce 1993 za výstup na Makalu (8 481 m).
Po něm na Mount Everestu zatím stanulo třináct Čechů, z toho dvě ženy. „To je přirozený vývoj, akorát, že oni lezli normální cestou,“ usmál se Leopold Sulovský.
 |
Přiznává však, že prvovýstup přes Nortonův kuloár nebyl jeho nápad. Přišel s ním Oreste Forno. „Hlavně jsem rád, že jsem měl šanci se toho zúčastnit a že to vyšlo. Vždy se to nemusí podařit, jde o souhru několika okolností. Aby bylo počasí, aby se sešla dobrá skupina, aby byl člověk ve formě zrovna v daný okamžik. I to štěstí je nutné.“
Ostatně Sulovský se na nejvyšší horu světa dostal na druhý pokus. V roce 1987 neuspěl.
Vždy měl rád menší výpravy bez nosičů, bez kyslíkových přístrojů. Lákala ho atmosféra, prostředí hor. „Je to jako droga,“ řekl. „A velkou roli hraje psychika. Když ji nemáte, můžete na tom být fyzicky sebelépe a je vám to k ničemu.“
Troufl by si ještě na nějakou větší expedici?
„No... Klidně bych něco zorganizoval, ale už bych se nehrnul někam nahoru,“ podotkl sedmašedesátiletý někdejší horolezecký reprezentant. „Když se ohlédnu zpátky, tak jsem měl častokrát štěstí. Vážím si toho, že jsem se z hor vždy vrátil. Dnes už nemusím zbytečně riskovat.“
Navíc, jak upozornil, kvůli koronavirové pandemii se už rok a půl nedá skoro nic dělat. „K tomu mám malého syna, takže jsem s ním. Ale pořád se snažím udržovat v kondici třeba jízdou na kole a podobně.“
Nový ostravský senátor Leopold Sulovský. (20. října 2012)
A stále je i senátorem jako nestraník za hnutí Ostravak. „Takže bych ani na nějaké dva měsíce odjet nemohl.“
Dosud poslední jeho expedicí byl výstup na nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook (3 724 m) v roce 2018.
„Kluci pořád chtějí nějakou další expedici, ale problém je i v tom, že se mi už přetrhaly vazby na sponzory, co jsem měl, abych pro nějakou skupinu sehnal peníze,“ podotkl.
