Pardubickou premiéru měli Mor s žokejem Karlem Benšem v roce 1971 a skončili tehdy třetí. Další dva roky (1972 a 1973) si polepšili, byli druzí. V letech 1974 a 1975 už přemožitele nenašli.
Staly se z nich hvězdy, televize o Morovi natočila dokument. Jenže právě při natáčení se Mor zranil. Když skákal pro kamery na albertovském závodišti na takzvaném Borcově skoku (přeskok dřevěné klády položené na hranu strmého pískového svahu), poranil si kloub na noze. Na další Velkou pardubickou tak mohl trénovat jen tři měsíce. A žokej Benš? Ten si v září, měsíc před Velkou, zlomil ruku.
Seriál k PardubickéKoně, kteří psali její historii |
Přesto na startu nechyběli ani v roce 1976. A ukázali se jako bojovníci – nezastavil je ani pád na Taxisově příkopu, při kterém si Benš obnovil zlomeninu ruky. Do cíle se dostali jako třetí. "S Morem jsme společně upadli jen třikrát. Vždy na Taxisově příkopu," vzpomínal Karel Benš. "I tak jsme se pokaždé umístili na stupních vítězů."
Taxis však nebyl jedinou překážkou, kterou Mor zrovna nemiloval. "Když skákal přes vodní příkop, skočil doprostřed nádrže, odrazil se ode dna a vyskočil na druhý břeh," líčil Benš. Jinak koňského parťáka žokej jen chválil: "Báječně skákal. Překážky kopíroval, šetřil síly, neskákal výš, než musel. Byl to mazák."
Jenže do dalších závodů už Mor nemohl. Trápil jej kloub zraněný při natáčení. O dva roky později jej postihl vážný zánět dutin a musel být převezen z albertovského hřebčína na léčení do Kroměříže. A po půl roce byl utracen.
Karel Benš sedlal koně do roku 1977, ale od závodění neodešel zcela. Při dostihových dnech Hřebčína Albertovec využívá zkušeností jako pomocný startér. Letos měl o čestnou funkci navíc. S majitelem hřebčína Josefem Hájkem mladším odhaloval bronzovou plastiku Mora, nejúspěšnějšího reprezentanta Albertovce.
