Ty, co zůstaly doma, nemají na kriket ani pomyšlení. O své sportovní minulosti nemluví a když už, tak pouze pod pseudonymy.
Ty, co ze země utekly, mají nadějnější vyhlídky. Sešly se v Austrálii, kde trénují, i tak ale spíš než o zápasech přemýšlejí, jak zajistit finance, všechny potřebné oficiality a udržet tým pohromadě.
Podaří se jim to? To je otázkou.
Můžete jim ale věřit, že se jen tak nevzdají. To ani nemají v povaze.
„Čelily jsme mnoha výzvám, abychom se mohly vydat za svými sny a stát se členkami národního týmu. Nechceme to teď všechno zahodit,“ povídala Ajša Jusufzaiová, která je v Austrálii, v rozhovoru pro BBC.
Už jen to, aby v roce 2010 založily reprezentační družstvo je stálo ohromné úsilí. Kriket v tu dobu v Afghánistánu zažíval obrovský rozmach, miliony lidí se do něj zamilovaly a třeba když o pět let později mužský tým postoupil na mistrovství světa v Austrálii, obyvatelé vyšli do ulic a spustili mohutné oslavy.
Ženy to však tak jednoduché neměly.
ŽENY HRÁT NEMOHOU. Afghánská kriketová reprezentace mužů (v modrém) před zápasem proti Pákistánu.
Zprvu trénovaly v ústraní, nechtěly zbytečně vzbudit zájem. Když konečně vyšly ze skrytu, líčily, jak dostávaly nenávistné vzkazy a mužská veřejnost se na ně dívala skrz prsty.
Když konečně založily reprezentaci, Afghánský kriketový výbor je ani tehdy příliš nepodporoval a v prvních letech jim zabránil hrát na několika mezinárodních turnajích. Důvodem prý bylo, že obdržel výhrůžky od členů Tálibánu.
Jak ale rostl mužský tým a v zemi dospívala nová generace, i ony si postupně získávaly respekt. Začaly jezdit na mezinárodní turnaje, vítězily, v roce 2020 dokonce pětadvacet hráček podepsalo profesionální reprezentační smlouvu.
Zdálo, že už téměř dosáhly svého. Že se jejich sen zhmotňuje.
Jenže jen na pár měsíců.
Když v srpnu v roce 2021 Tálibán znovu převzal kontrolu nad zemí, tým ze dne na den skončil. Nahida Sapanová popisovala, jak běžela z univerzity v Kábulu domů, kde zamkla své vybavení do sklepa a všechny tréninkové poznámky a zápisy utkání spálila.
Uprchly před kameny a šikanou, na olympiádu touží dostat afghánskou vlajku |
Podobně na tom byly i další hráčky. Přes aplikaci WhatsApp si vytvořily skupinu a posílaly si, jak jsou na tom a co mají dělat.
Všechny rady byly podobné: ukrýt pálky, míče a další věci. Skrývat se, raději vystupovat pod jiným jménem.
Ovšem ani to nestačilo.
„Psali nám: Nenecháme tě žít,“ líčila Sapanová. „Měla jsem záchvaty paniky, třásly se mi ruce. Pokaždé, když jsem slyšela, že někdo klepe na dveře, myslela jsem, že si jdou pro nás.“
Doma jsme jen existovaly
Spolu s rodinou proto neustále měnily bydliště. Nakonec se jí podařilo prchnout přes Pákistán do Austrálie, kde se k ní v dalších měsících připojilo přes dvacet kolegyň.
„Kdo zůstal doma, tomu se vede špatně,“ říkala Jusufzaiová. „Pro ženy to platí dvojnásobně. Nemají právo studovat, pracovat nebo cestovat bez muže.“
Tedy úplný opak Austrálie.
„Žít v Austrálii je jako skutečně žít,“ popisuje Sapanová. „V Afghánistánu to bylo, jako kdybychom jen existovaly. Tady cítím naději na svou budoucnost, na zítřek. Že si budu moct jít za sny.“
Jestli budou moci být i kriketové, ale jisté není.
Tálibán mužskou reprezentaci podporuje. Prý proto, aby si udělal lepší image. Samozřejmě se ale nedá čekat, že by k něčemu takovému přistoupil i v případě žen.
KRIKET V AFGHÁNISTÁNU. Po roce 2010 zažívá obrovský rozmach, žen však nyní hrát nemohou
Část ženského týmu, které se podařilo utéct, se sice spojila a trénuje, nic víc ale zatím nemůže. Chybí jí oficiální status, nemá dostatek financí, nemůže hrát na žádných turnajích.
Když se obrátí na domácí asociaci, ta ze strachu z Tálibánu nereaguje. Zatím jí příliš nepomohla ani Mezinárodní kriketová rada ICC, která sdružuje svazy po celém světě.
„Už dvakrát se sešli v Dubaji (kde ICC sídlí), ale my jsme to ani nevěděly. Dozvěděly jsme se o tom až z internetu. Nikdo nás zatím nekontaktoval, jak se cítíme nebo co chceme,“ líčí Sapanová.
Ona a její parťačky jsou tak v dost podobné situaci, v jaké byly dřív. V nejistotě, napospas rozhodnutím, které moc nemohou ovlivnit.
„Budeme se ale snažit bojovat. Chci svůj tým zpět,“ slibuje Jusufzaiová.
