Že koronavirová krize zcela zastavila sport? Kdepak. Sportovní vyžití jen vyžaduje notnou dávku improvizace.
Přitom platí, že fantazii se meze nekladou, a tak jsou k vidění nejrůznější činnosti.
Řady výkonů z kategorie heroických (nebo bláznivých?) rozšířil i počin Eda Jacksona.
O co šlo?
Před časem si bývalý profesionální ragbista naplánoval, že zdolá nejvyšší horu světa Mount Everest. V pátek svůj cíl splnil. Alespoň imaginárně.
Do Himálaje kvůli pandemii koronaviru zamířit nemohl, a tak se jeho horským masivem stalo schodiště v domě rodičů.
Minulé úterý brzy ráno na hlavu nasadil čelovku, oblékl se do horolezecké výstroje, v ruce hůlku a udělal první krok, potom druhý, třetí…
Když v pátek v odpoledních hodinách udělal ten poslední, napočítal jich celkem přes 89 tisíc.
Nastoupaná výška? 8 848 metrů. Tedy stejná, do jaké ční asijská Koruna planety.
„Divné, bláznivé, ale úžasné čtyři dny,“ napsal 31letý Angličan na Instagramu.
Je pro něj radost, dělat podobné bláznivé kousky a veselit se z pohybu. Každý krok totiž pro něj hodně znamená.
Jackson hrával ragby za ostrovní týmy, prošel mužstvy Doncaster Knights, London Welsh, Wasps a velšskými Dragons
Jeho kariéru však před třemi lety zastavilo vážné zranění.
Během hrátek v bazénu špatně dopadl do vody a poškodil si míchu v oblasti krku. „Asi týden po zranění jsem nemohl s ničím hýbat, nic jsem necítil,“ popisoval pro list Independent.
Ačkoliv mu lékaři dávali malou naději, že se ještě postaví na nohy, po prvním týdnu se cit začal obnovovat. Nejprve v konečcích prstů, poté ve zbytku těla.
„A po devíti měsících jsem mohl opustit invalidní vozík,“ líčil.
Ne, zcela v pořádku není, je stále částečně ochrnutý. Má Brown-Séquardův syndrom. Jeho levá strana těla fyzicky moc dobře nefunguje; pravá ano, jenže v ní nemá cit.
To hlavní ale pro něj bylo, že znovu objevil naději.
Rok od hospitalizace si dal neobyčejný cíl: zdolat Snowdon, nejvyšší horu Walesu. Chtěl, aby ho ostatní kvadruplegici (lidé s úplným nebo částečným ochrnutím všech čtyř končetin a trupu) viděli.
„Chtěl jsem jít příkladem lidem v nemocnici s negativní diagnózou,“ vysvětloval. „Pokud se nám podaří inspirovat třeba i jen několik lidí, aby bojovali, má to cenu.“
Tisícimetrový vrcholek nakonec skutečně zdolal. Jen u něj to ale neskončilo.
Jacksonovi se lezení zalíbilo. „Stal jsem se na něm úplně závislý. Ta výzva, překonat ve skupině něco fyzicky náročného, mě zase vrátila do mých ragbyových dní, které mi tolik chybějí,“ vyprávěl.
Založil charitativní organizaci a výstupy absolvoval pro ni. Zdolal francouzskou třítisícovku Mont Buet, poté vydal se do Himálaje, kde pokořil šestitisícovku Mera Peak.
Byl to dost možná právě pohled z nepálské hory na majestátně vyhlížející Mount Everest, který mu vnukl do hlavy myšlenku: zdolat nejvyššího horu světa.
„Ještě jsem to nikdy neřekl na veřejnosti,“ vykládal loni deníku The Guardian. „Ale jo, chci být první kvadruplegik, který vyleze na Everest. Chtěl bych, abych tam ukončil příběh své rekonvalescence.“
Vzhledem k řádící koronavirové pandemii ho nyní musel zdolat alespoň symbolicky prostřednictvím schodů v domě svých rodičů v anglickém Bathu.
Svou čtyřdenní výpravu pojal se vší vážností. Před kamerou pózoval v horolezeckém vybavení, v noci si svítil čelovkou, ke spánku dokonce uléhal do stanu, který si rozložil v obýváku na úpatí schodiště.
„Rodiče z toho asi radost nemají,“ smál se. „Asi si myslí, že jsem blázen. Ale podporují mě.“
Výšlap neabsolvoval jen ze svého rozmaru. Po celou dobu vybíral peníze na podporu zdravotníků a nadaci Wings for Life, která se zabývá výzkumem poranění míchy.
Jako svůj cíl si stanovil vybrat alespoň 40 tisíc britských liber (v přepočtu zhruba 1,25 milionu korun). Nakonec se mu podařilo získat částku o 4 tisíce vyšší.
A jaká byla jeho slova, když po čtyřech dnech na „Everest“ vylezl?
„Přemýšlím o Tour de France kolem kuchyně,“ usmál se.
Tak schválně...