Japonec slevu nedostane
Japonský doklad má pro Korbela třeba výhodu při příletu do země. Nemusí stát dlouhou frontu na pasové kontrole. „Zamířím do stejného východu jako Japonci a jdu volně,“ pochvaluje si. „Jenomže teď nemohu nakupovat ve volné zóně pro Evropany, jako Japonec nedostanu slevu.“ Po patnácti odehraných turnajích z dvaceti je Korbel v silné konkurenci na třetím místě, což považuje za velký úspěch. V Japonsku už má i svůj fanclub. Na turnaje za ním jezdí skupinka asi deseti fandů, kteří si sehnali i českou vlajku. „Vždycky se hraje lépe, když mám pro koho,“ těší Korbela. Po každém utkání mu obdivovatelé přijdou podat ruku, ale na konverzaci nedojde. „Umím jen pár japonských slovíček,“ krčí rameny. Evropský technický styl japonským očím údajně lahodí. „Moje hra není škaredá a v Asii lidem imponuje bekhend, protože oni takový z tužkového držení rakety neznají,“ vysvětlil.
Pačínko Korbel nehraje
Korbel vysledoval japonské zvyky a styl života. Potvrdilo se mu, že od pondělí do čtvrtka Japonci pracují od nevidím do nevidím, jak se traduje. „Pak jdou na saké a potkáváme je na ulici, jak jsou vysmátí a mají červené obličeje.“ Oblíbenou japonskou hrou jsou speciální automaty. V obrovské hale jich je vedle sebe nespočet. „Říkají tomu pačínko. Házejí do automatů olověné kuličky zakoupené při vstupu. Sedí u toho jak blázni a čekají, jestli si kulička najde cestičku. Vyhrává ten, komu vypadají kuličky. Dělá to šílený rámus,“ popsal Korbel. Stolního tenistu hazardní hry nelákají. Občas si vsadí na sport a investuje na burze. „Teď jsem ztratil hodně peněz. Žena mi vynadala a řekla, že mám peníze vybrat, ale já je tam nechám.“
Křeče z hůlek už nemá
Na tradiční hůlky místo příborů už si Korbel zvykl. Dřív mu jídlo padalo, tenké nástroje si musel v ruce často rovnat a do prstů dostával křeče. „Nevydržel jsem s tím půlhodinu jíst, ale teď už zvládám hůlkami všechno, teda kromě špaget. Strašně to stříká.“
Japonský doklad má pro Korbela třeba výhodu při příletu do země. Nemusí stát dlouhou frontu na pasové kontrole. „Zamířím do stejného východu jako Japonci a jdu volně,“ pochvaluje si. „Jenomže teď nemohu nakupovat ve volné zóně pro Evropany, jako Japonec nedostanu slevu.“ Po patnácti odehraných turnajích z dvaceti je Korbel v silné konkurenci na třetím místě, což považuje za velký úspěch. V Japonsku už má i svůj fanclub. Na turnaje za ním jezdí skupinka asi deseti fandů, kteří si sehnali i českou vlajku. „Vždycky se hraje lépe, když mám pro koho,“ těší Korbela. Po každém utkání mu obdivovatelé přijdou podat ruku, ale na konverzaci nedojde. „Umím jen pár japonských slovíček,“ krčí rameny. Evropský technický styl japonským očím údajně lahodí. „Moje hra není škaredá a v Asii lidem imponuje bekhend, protože oni takový z tužkového držení rakety neznají,“ vysvětlil.
Pačínko Korbel nehraje
Korbel vysledoval japonské zvyky a styl života. Potvrdilo se mu, že od pondělí do čtvrtka Japonci pracují od nevidím do nevidím, jak se traduje. „Pak jdou na saké a potkáváme je na ulici, jak jsou vysmátí a mají červené obličeje.“ Oblíbenou japonskou hrou jsou speciální automaty. V obrovské hale jich je vedle sebe nespočet. „Říkají tomu pačínko. Házejí do automatů olověné kuličky zakoupené při vstupu. Sedí u toho jak blázni a čekají, jestli si kulička najde cestičku. Vyhrává ten, komu vypadají kuličky. Dělá to šílený rámus,“ popsal Korbel. Stolního tenistu hazardní hry nelákají. Občas si vsadí na sport a investuje na burze. „Teď jsem ztratil hodně peněz. Žena mi vynadala a řekla, že mám peníze vybrat, ale já je tam nechám.“
Křeče z hůlek už nemá
Na tradiční hůlky místo příborů už si Korbel zvykl. Dřív mu jídlo padalo, tenké nástroje si musel v ruce často rovnat a do prstů dostával křeče. „Nevydržel jsem s tím půlhodinu jíst, ale teď už zvládám hůlkami všechno, teda kromě špaget. Strašně to stříká.“
