Úspěch jako hrom. Navíc jen dva dny před svými devatenáctými narozeninami. "Chci další tituly,“ jásala po finálovém vítězství nad Lucií Mudrochovou.
Vyhrát titul, navíc doma, to je přání každého sportovce. Věřila jste v takový úspěch před začátkem šampionátu?
Měla jsem jeden sen. Získat medaili. O zlatu jsem ale příliš nepřemýšlela, protože jsem poprvé závodila se zahraničními závodnicemi a nevěděla, co to obnáší. Nakonec to vyšlo naprosto optimálně. Nevím, jak to popsat. Jsem šťastná. A doufám, že něco podobného ještě zopakuji.
Své soupeřky jste zasypala sérií úderů kolenem. To je váš styl?
Dá se to tak říct. Mám ráda, když můžu do soupeřek bušit zespodu. To mi vyhovuje.
Do zápasů jste nastupovala hodně soustředěná. A pak jste vybuchla jako sopka. Vy jste zřejmě velká bojovnice.
Myslím, že jsem. Do každého zápasu jdu s tím, že chci boxovat co nejlépe. A nevzdám se, i když sama vím, že to během zápasu se mnou nevypadá nejlíp. Je mi jedno, že mám proti sobě třeba silnější soupeřku. Některé holky třeba ani nenastoupí do zápasu, když vidí, koho proti sobě mají. To bych neuměla.
Opravdu vás to nikdy nenapadlo?
Jednou jsem to zkusila. Byl to můj první zápas ve vyšší váze. Ale trenér Michal Prstek mi to rozmluvil. Vysvětlil, že musím ukázat, co ve mně je. Aby se o mně vědělo.
Jak moc takové zápasy bolí? Nejste po nich hodně pomlácená?
Občas něco bolí, tak si postěžuji tatínkovi. (rozesměje se) Ale jinak bolest příliš neprožívám. Když mám rozkopaný nějaký sval, tak si na něj namažu thajskou mast.
Hovořila jste o tatínkovi. To je vaše největší opora?
Společně s trenérem. Lepší lidi kolem sebe v tuto chvíli snad ani nemám. Taťka se vlastně stará o moji fyzičku. Společně třeba běháme. Jako chlap je rychlejší a když mu chci stačit, tak musím zvyšovat tempo. Boxuje se mnou, hážeme medicinbalem. Ten jsem od něj dostala.
To je ale zvláštní dárek.
Ale praktický. Dostala jsem ho za maturitu. A hodí se.
. Cestu za zlatem zkřížila kickboxerovi nemocVelká očekávání zůstala nenaplněná. Ačkoliv byl Lukáš Wolf na olomouckém mistrovství světa v kickboxu největším adeptem na zlatou medaili v kategorii full contact do 81 kilogramů, nakonec skončil druhý. Ve finále bojovník oddílu Arena Team X Brno těsně podlehl svému kamarádovi Janu Homolkovi. Zklamání však necítí. "Já jsem s tím výsledkem spokojený, nemám důvod brečet nad stříbrnou medailí,“ bral stříbro jako úspěch Wolf. Úvod šampionátu mu vyšel skvěle. V prvním duelu knokautoval soupeře z Anglie, ve druhém dopadl stejně špatně i kickboxer z Íránu. "Tomu prvnímu jsem roztrhl obočí, druhý usnul asi na hodinu,“ komentoval vítězná utkání s nadsázkou brněnský borec. Jenže před finále ho přepadly horečky a začal zvracet. "Přišlo to nečekaně, když jsem se chystal na poslední zápas. Z pátku na sobotu jsem vůbec nespal,“ popsal potíže kickboxer. Teď se doma léčí a je rád za odpočinek. Koncem září ho v Třebíči čeká kvalifikace na profesionální turnaj, který se chystá na listopad do Plzně. Co bude potom, je otázka. "V amatérském ringu už asi moc boxovat nebudu,“ zamyslel se kickboxer. Nevyloučil přechod mezi profesionály, ale ani přerušení kariéry. "Už toho bylo hodně a měl bych se také trochu věnovat škole,“ zmínil student olomoucké Palackého univerzity. Na mistrovství světa v Olomouci startoval také Wolfův oddílový kolega Josef Rác. A na svou první zkušenost z mistrovství světa bude vzpomínat v dobrém. Skončil třetí v kategorii low-kick. "Před šampionátem jsem říkal, že jede na zkušenou, ale on odvedl, co mohl, a prohrál až s pozdějším vítězem,“ byl za výsledek svého svěřence rád jeho trenér Miloš Šnédar. Stejně jako Wolf, tak ani Rác nakonec v ringu nenarazil na nikoho z nevyzpytatelných soupeřů z postsovětských republik. Těch přijel jenom omezený počet. "Třeba v Rusku panuje docela složitá situace, kdy box i kickbox mají dvě nebo tři asociace a závodníci, kteří boxují pod jednou, nemůžou bojovat v soutěžích druhé,“ zkusil popsat složitý systém trenér Šnédar. |
