"Když mě pak vidí někdo druhý, tak si říká, proč to vlastně dělám. Když ale sport děláte se vším všudy, tak se vámto vyplatí. Je každopádně pravda, že asi máme rádi bolest. Normální člověk by to nedával. Ale ty úspěchy za to stojí," vypráví na prahu nové sezony devětadvacetiletý Slovák, úřadující mistr světa ve sjezdu družstev a bronzový závodník individuálního sprinterského závodu.
Jak vám může uprostřed zimy začít sezona?
Možná to zní zvláštně, ale my jsme na vodě skoro celoročně. Trénovali jsme až do Vánoc, dokud voda nezamrzla. I když je venku zima, tak při samotném tréninku to díky kvalitnímu oblečení tolik nepoznáte. V lednu to pak byl jen trénink kondice, hodně jsem toho nabral na běžkách. Ale už za týden letíme do Španělska, kde budeme dvoufázově trénovat na vodě celý měsíc. To už je naše standardní záležitost. A až se v březnu vrátíme, tak už budou tát ledy, takže hned zase začneme trénovat v českých řekách.
Předpokládám, že ani mistr světa se jen kanoistikou neuživí, že?
Bylo by to krásné, ale bohužel to nejde. Střediska vrcholového sportu se o nás neperou a příspěvky do kanoistických sportů z kraje a města nebyly v minulosti úplně příznivé. Snad se to v nejbližší době malinko zlepší. Ale mám kamarády, jejichž firmy mě dlouhodobě podporují. K tomu jsem začal podnikat, s kolegou máme výrobnu sjezdových kajaků, na kterých jezdí většina světové špičky.
Jak máte rozdělené funkce?
Kolega se stará o výrobu. Já navrhuju design jednotlivých modelů a pak zajišťuju prodej. A samozřejmě i testuju, závodím a snažím se dělat kajakům co nejlepší jméno mými úspěchy na samotných závodech.
Jaké pocity vlastně při jízdě zažíváte? Objeví se někdy strach z rozbouřené vody, kterou máte pod sebou?
Strach tam být nesmí. Ale voda je živel a obzvlášť na těch nejtěžších tratích to proto nejde ani bez určité dávky respektu, ten zažívá každý. Právě tady se dělí zrno od plev. Kdo má při těch nejtěžších závodech nějaký strach, ať už z vody nebo z neúspěchu, tak nemůže podat optimální výkon. Psychika v našem sportu hraje obrovskou roli a uspět dokáží jen ti nejodolnější. A myslím si, že já s psychikou problém nemám, proto se mi daří. Je za tím ale samozřejmě neskutečné množství práce a dřiny.
Zatímco slalomáři závodí vesměs v upravených kanálech, vy jezdíte v klasických dravých řekách. To musí být nebezpečnější, ne?
Tak bych to ale neřekl. Než se závody konají, tak musíme na trati strávit neskutečné množství času. Řeku musíme sjet tolikrát, abychom pak věděli o každém kameni, každé vlnce. Jen díky tomu je možné uspět. Pak rozhodují detaily. Musíte vědět, kdy můžete zabrat a naopak mít podrobně nastudovaná technická místa, občas se musíte trefit do průjezdu opravdu na centimetry, jinak nastane problém.
Co považujete za nejtěžší řeku?
Tratě se hodně mění, každá země, která vrcholný závod pořádá, chce vždycky ukázat nějaký pěkný úsek. Ale na italské Ivreji, kde bylo loni mistrovství světa, to byla jedna z nejtěžších tratí, kde jsem kdy závodil.
Samozřejmě, že při tříměsíčním soustředění na Novém Zélandu jsme objevovali jiné tréninkové řeky a úseky, kde se normálně nezávodí. Tam občas byly chvíle, kdy pocity hraničily s tím strachem. To byly skutečně velké zážitky.
Pustíte se občas na vodě mimo závodění do nějakého extrému? Ne úplně pravidelně. Člověk na vodě trénuje tak často, že při dovolené se raději vypraví na kolo nebo na běžky, aby byl i v jiném prostředí, nejen ve vodních peřejích. Loni jsem ale byl s přítelkyní na dovolené v Mexiku, kam mě pozval tamní reprezentační tým, abych je trénoval. Sjeli jsme moc pěkné řeky. A extrémem se dá rozhodně nazvat i závod extrémních štafet. Sám patřím mezi organizátory a samozřejmě i účastníky známého Bobr Cupu v Litovli. No a samozřejmě Dolomitenmann v Rakousku, na kterém jsem byl už podesáté. Ten je považován za neoficiální mistrovství světa.
