Už jste stačil vstřebat sobotní zklamání?
Částečně ano. Mrzelo mě, že jsem odlétal z Astany bez medaile, byla by to moje čtvrtá z mistrovství světa v řadě. Na druhou stranu si ale myslím, že je to dobré do budoucna, aspoň teď budu víc namotivovaný ve směru olympijské medaile z Ria. Ta bude mnohem důležitější.
K bronzové medaili vám chyběl jen krůček – štvalo vás to hodně?
Byl jsem zklamanej, protože jsem se pral špatně už od úvodního zápasu s Ukrajincem. Semifinále s Němcem Freyem jsem přitom mohl v poklidu vyhrát, jenže jsem udělal úplně zbytečnou chybu. To mě mrzelo hodně, pak už jsem se nestihl dát do kupy na zápas o bronz s dalším Němcem Petersem. To je špičkový borec, třetí z olympiády – na takovéhle lidi se musí jít ve stoprocentní připravenosti, jenže já zase udělal zbytečnou chybu. Je to škoda – být ve finále, pral bych se s Japoncem Hagou, který mi docela sedí. Ale už s tím nic nenadělám.
Jaký pak byl váš sobotní večer? Nevyčítal jste si chyby? Nehledal jste momenty, které jste mohl vyřešit líp?
Probrali jsme to s trenérem Petrem Lacinou, protože mě moje chyby štvaly hodně. Pak jsme si ale řekli, že za Astanou uděláme tlustou čáru a budeme se chystat dál, nic tak hrozného se zase nestalo.
Je zbytečná otázka, jak se vám potom spalo?
Není a spalo se mi špatně. Do hotelu jsme se dostali až v osm, na večeři v devět, pak jsme to probírali s trenérem... Spát jsme šli o půlnoci a na letiště odjížděli už v šest, takže žádná sláva. Navíc mě bolí celé tělo, takže se těším, že teď budu spát dva dny v kuse.
Říkáte, že jste se pral špatně už od začátku. Potkal vás tedy „den blbec“?
Nevím. Na to, v jakém jsem byl stavu, jak mi to vůbec nešlo a trápil jsem se, to nakonec dopadlo docela dobře. Porazil jsem velmi dobré judisty, ať už to byl Ázerbájdžánec Mammadov, anebo Belgičan Nikiforov, který nakonec urval bronz. Ale holt jsem nebyl v takové pohodě a kondici, aby to dopadlo líp.
Nemohl se projevit zimní výpadek, kdy jste se dával dohromady po operaci kolena?
Nemyslím, to byl leden a už v únoru jsem makal a ztrátu dohnal. Myslím, že velkou roli v tom hrály červnové Evropské hry v Baku, jež byly zároveň mistrovstvím Evropy. Dva vrcholy tak blízko sebe, to bylo moc, bylo těžké připravit se na oba. Poznal to i Nizozemec Grol, který mě ve finále v Baku porazil a teď vypadl hned v prvním zápase, stejně jako řada dalších špičkových judistů. Přemýšlel jsem o tom v letadle celou cestu.
A k čemu jste došel?
Hodně medailistů se trápilo stejně jako já, spousta jich vypadla v prvním nebo druhém kole. Na medaile si sáhli jediní dva loňští mistři světa, jinak všichni prohrávali včetně předních Evropanů.
Když jste v semifinále prohrál s Němcem Freyem, měl jste potom dost motivace na zápas o bronz, anebo jste cítil, že to prostě nejde?
Motivace mi pak nějak chyběla. Věděl jsem totiž, že jestli jsem nějaký zápas měl vyhrát, tak to byl právě ten s Freyem – byl totiž mnohem lehčí než čtvrtfinálové utkání s Belgičanem Nikiforovem. Potom jsem byl strašně zklamaný. Jenže jsem ten den dělal chyby a byla otázka, kdy prohraju. Přišlo to právě v tom semifinále s Freyem.
Poprvé v životě jste na šampionátu jako obhájce startoval s červenou jmenovkou na zádech, teď ji z kimona budete muset odpárat. Budete si při tom říkat, že na olympiádě to soupeřům zase ukážete, anebo vás ještě bude mrzet páté místo?
Myslím, že bude lepší, když na turnajích budu mít modrou jmenovku jako ostatní. Sice už nebudu úřadujícícm mistrem světa, ale taky nebudu pociťovat tak velký tlak, jako tomu bylo v posledním roce, kdy se ode mě očekávalo hrozně moc. Věřím, že se zase začnu prát jako dřív. Návrat po zranění mi sice vyšel, byl jsem třetí na turnaji GP v Záhřebu, druhý na Masters v Maroku a druhý na Evropských hrách, ale nastupovat s červenou jmenovkou bylo stresující. Teď se budu prát v klidu a věřím, že to bude v pohodě.
