Co člověku přinese taková zkušenost, jaká vás potkala v Sydney?
Na olympiádě jsem pochopil, že sportovní život je sice krásný, ale krátký. Po něm přece přijde další život, někdo by řekl normální život. Hodně záleží na tom, aby se to i dál povedlo. Takže jsem si v minulých týdnech leccos přehodnotil. Neberu to tragicky a nedělám si zbytečné starosti z jednoho sportovního neúspěchu, i když ten zmařil celá léta tvrdé práce.
V Sydney to bylo od roku 1989 vůbec poprvé, co jste chyběl ve finále hlavního závodu sezony, finále mistrovství světa nebo olympiády. Kde je klíč k vaší sportovní dlouhověkosti?
Já jsem vesloval na dnešní poměry dlouho, vlastně až do osmnácti let, amatérsky. To znamená jednou denně, když jsem přijel ze školy z Třeboně domů do Jindřichova Hradce. Když jsem pak přišel do Dukly, nebyl jsem tolik opotřebovaný.
Kde dnes berete motivaci neustále atakovat v tréninku práh bolesti?
Asi to bude tím, že jsem za ty roky nevystoupil na vrchol. Pořád ho zkouším dobývat a pokaždé skončím těsně pod vrcholem. Chtěl bych se jednou rozhlédnout z té špičky, to je moje motivace.
