Hlavní je utrácet čas, říká veslař Kozák

Terezín - Každou noc se budí ve dvě hodiny. Spí málo. "Jsem jako Napoleon," říká. Nechává si připravenou porci kafe. "Jdu si ho uvařit a zajdu do kuřárny. Tam budou sedět dva tři vandráci. A budeme čekat na další záchytný bod, na snídani. Dva rohlíky, máslo, džem, jogurt." Tady, v ústavu sociální péče, v někdejší budově kláštera na náměstí v Terezíně, žije Václav Kozák, olympijský vítěz z Říma. Mezi dvěma sty chovanci, většinou mentálně postiženými. "Někteří neumějí číst ani psát, a tak za mnou chodí, co bude k obědu. Fazole na kyselo, řeknu stokrát. A bude to dobrý? To víš, že jo, tady dobře vaří."

Jedna z celebrit olympijského sportu, trenér svérázného charisma, též ozdoba XV. sjezdu ÚV KSČ, člověk bujaré mysli i ostrého úsudku, doputoval až sem. Diagnóza je prostá. Příliš pil.

Václav Kozák

narozen 14. dubna 1937 ve Vrbně nad Lesy
olympijský vítěz na dvojskifu s Pavlem Schmidtem v Římě 1960, mistr Evropy na skifu 1963 (neexistovalo mistrovství světa), téhož roku Nejlepší sportovec Československa
později šéftrenér veslařů Dukly Praha
vyhlášen Veslařem století
už téměř deset let v životní krizi z alkoholismu, poslední půlrok chovanec Ústavu sociální péče v Terezíně
Stále častěji se opíjel. Maléry už nešlo přikrýt shovívavostí a uznáním k minulým zásluhám.

Po bílých chodbách s vysokými stropy chodí těžce a zeširoka, neslouží mu kolena. Mikinu má rozhalenou, plátěné kalhoty plandají kolem oteklých kotníků. "Každý veslař má v kytkách nejdřív nohy," říká. Z obtloustlé tváře mu ale září oči jako zamlada.

Schodiště zdolává tak, že se rukama v předklonu opírá o zábradlí a ručkuje po něm dolů. Nahoru je každý krok utrpením, bolestí, jako kdysi poslední záseky vesel před cílem. "Já už jsem ve věku, kdy na mě čumí nahoře."

Zažil lecjaké štace na své pouti. Teď si libuje. "Když si něco vybereš, nemůžeš hořekovat! Já jsem tady v pohodě. Proti Bohnicím je tohle Švýcarsko. Co chci, to mám. Od cigaret propálený ubrus mi vyměnili, do kalíšku mi dali tužky, abych měl čím psát."

Napíše občas pár vzpomínek do zpravodaje ústavu, vrací se nejspíš ke slavnému olympijskému finále. "A začnu přemýšlet, co by je ještě o Římu zajímalo, jak jsem podal ruku papeži, jak se mi před startem podělal parťák, že nás bylo pět dvojskifů na startu, zda bych je dokázal ještě všechny vyjmenovat."

Umí bravurně vyprávět, s jiskrou humoru. Pamatuje si mnoho. "A to mám v lékařské zprávě, že trpím ztrátou paměti!"

Jako bezdomovec se uchyloval do odstavených železničních vagónů. "Já bych mohl porovnávat všechny pražský nádraží, prošel jsem Masaryčku, Wilzoňák, Bubny, Holešovice. Ty byly nejhorší, tam ti ukradli všechno. Měl jsem dvacet vyžebranejch korun, i ty mi přes noc zmizely." Za postel mu sloužily velké kartony. "To jsi byl pak ráno otlačenej jako velbloud."

Obývá sám velký bílý pokoj. Skříň, stůl, postel. Za oknem vyložené ovoce, hlavně jablka. "Ty dávají furt k obědu, já je moc nejím. Chodí mi sem uklízečka, s ní vedu obchod. Jedno jablko za jednu cigaretu, kus za kus."

Má šest a půl tisíce důchodu. Pět tisíc odvádí ústavu, zbude mu patnáct stovek. Nějaké to prádlo si musí koupit, denně potřebuje krabičku startek s filtrem a čtyři piva. To je jeho norma. "Poslední týden v měsíci trochu kokrhám. Dřív jsem býval bez peněz za tři dny."
Přijíždějí za ním občas návštěvy. Bývalí slavní sportovci, obdivovatelé. "Že na tebe nezapomenou, to je to jediné, co ze života má hodnotu."

Stalo se zvykem podpořit kamaráda. Obvykle to spraví stovka, Kozák ani víc nechce. A v trafice se stačí zeptat: Co kouří pan Kozák? "Kupte mu karton startek," navrhne trafikant.
Dostává i jiné dárky. "Dana, Zátopčice, poslala deset táců a já si koupil horský kolo a dvoje šaty."

Občas přelétne bolestivější vzpomínka na onačejší časy. "Mohl jsem zůstat v cizině, i Schmidt mě lákal do Švýcarska. Jenže já jsem kluk z vesnice, tenkrát jsem si říkal, kdo tady pochová mámu a tátu, jsem povinen je doprovodit na věčnost." Kozákův kamarád ze zlatého dvojskifu Pavel Schmidt se ve švýcarské emigraci vyšvihl na renomovaného psychiatra. Jeho kariéru vidí Kozák svérázně: "Má tam tři pavilony bláznů, dává jim prášky a tahá z nich franky."

Občas na lavičce před ústavem sedí se svým kamarádem, popíjejí laciné víno a zpívají. Jde kolem paní starostka, Kozákova dávná známá z časů mládí. Má nad ním jakýsi patronát. "Ale Vašku, to jsme si nedohodli." "Růženko, my jsme rádi veselí, a tohle je město smutku, vnášíme sem trochu radosti. A mohla bys mi půjčit kilo?"

Bývalý slavný veslař je žroutem televize, sedí u ní už dopoledne. Pak oběd, posezení na lavičce, občas hospoda. "Hlavní je utrácet čas," smiřuje se. "Tady žije ústav třema větama. Dej mi cigáro! Půjč mi deset korun na pivo! A nemáš lžičku kafe?"

Nedávno přišel s kamarádem do hospody. "Co si dáš Vašku?" už letí otázka od stolu štamgastů. "Vodku, nebo becherovku?" "Já ani nevím." "Tak vodku!" Kozák neprotestuje. Pak si ale povzdechne ke kamarádovi: "Tak teď jsi zažil Přádu!" Vzpomene na slavného fotbalistu, jenž se takhle i za pomoci známých upil k smrti.

Po dvou pivech dává k dobru patnáctý sjezd komunistické strany z roku 1976. Jeho vstřícné postoje k Pražskému jaru mu už byly odpuštěny, na sjezd jej pozvali za všechny olympioniky. "Soudruzi tam dost tankovali, měli těžká víčka. Usínali." Vedle Kozáka seděl pražský primátor Zdeněk Zuska. "Soudruhu Kozáku, ti, co chrápou, se nebojí třídního nepřítele," pravil.

Sjezd i sebe známkuje nemilosrdně: "Patnáct set ožralů a vyžíračů, prohýbaly se stoly. A já měl furt ruku nahoře, jak se hlasovalo, a zánět šlach od tleskání."

A když se vrátí od piva do ústavu, po večeři zase televize, sem tam knížka. Zalehne brzy. "Takový je den blázna Kozáka," řekne.

Jednou týdně si telefonuje s bývalou manželkou. "Povídáme si, co dělají dva naši hochštapleři," zdánlivě tvrdě hovoří o synech, ale hlasem prochvívá radost. Jeden syn je dětským lékařem v Českých Budějovicích, druhý dlouho vesloval. "Jednou byl třetí za Chalupou. Teď hovoří do rádia Blaník."

Říká se, že Kozák svou zlatou medaili vyměnil za pár rumů, když žil u sestry ve Vrbně. To popírá. Prý je medaile někde u sestry v trezoru. "A dost ošoupaná, jak jsem ji vozil po besedách."

V šuplíku má nějaké fotografie, občas se jimi těší. Na jedné sedí na skifu. "Co to je," ptala se ošetřující sestra. "To je skif." "Jak je to široký?" "Jako zadek." "Že jste se na tom udržel!" "To jsem nesměl bejt ožralej!" Holá upřímnost, až do toho sedmého závoje, čiší z olympijského vítěze.

Říkají, že je z něho troska. Snad byla. Už se zase našel. Naučil se popouštět uzdu. Tohle je jeho poslední štace. Už nechce jinam. "Všichni se na mě dívají jako na blbce, když řeknu: Mně se tady líbí."

Je mu čtyřiašedesát, žít hodlá ještě dlouho. "Že by už na mě koukal pánbíček? Tak v sedmdesáti, jestli. Nahoru k nejvyššímu musíme všichni, akorát že někdo na rozcestí do pekla." Už neváhá. "Tady natáhnu péra. To říkám bez nostalgie. Tady vydržím až do penálu." A plánuje, jak si do rakve lehne: "Budu mít na sobě olympijské sako, je z tesilu, do toho se moli nedávají." A pak řekne, v hlavě všechny ty roky, slávu, pád i smíření: "Já furt doháněl život."

Václav Kozák odpočívá v ústavu sociální péče v Terezíně

Václav Kozák ve společenské místnosti ústavu sociální péče

Váslav Kozák, nejlepší veslař domácí historie, pokuřuje

Václav Kozák píše své vzpomínky na slavnou minulost

Václav Kozák se dívá z okna ústavu sociální péče v Terezíně


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž