Doktor se během příštích 10 let životnímu úspěchu párkrát přiblížil, ale už nikdy jej nezopakoval.
Proč? Jak se ústup ze slávy odrazil v jeho životě? A do kdy chce světové úspěchy dobývat? I o tom mluví dvaatřicetiletý vodák ve velkém rozhovoru pro MF DNES.
Kdy jste měl naposledy v ruce své dvě zlaté olympijské medaile z Atlanty?
Obě dvě? To bych musel dlouho vzpomínat. Mám je v sejfech v bankách, každou jinde. Asi před měsícem jsem byl zkontrolovat jednu z nich, jestli je v pořádku (směje se). Ale vážně: potřeboval jsem něco v sejfu – ta medaile tam není sama – tak jsem se ujistil, že je v pořádku.
Jak často na hry 1996 vzpomínáte?
Výjimečně si to pustím na videu, častěji mi to připomíná mé okolí. Zvlášť letos, kdy je to deset let od Atlanty.
Na mistrovství světa se vám úspěchy vyhýbají, letos jste zůstal bez medaile...
Ale mám stříbro z mistrovství Evropy doma v Račicích, kde žiju. To pro mě znamená víc, než kdybych měl medaili ze světa z Maďarska.
Proč jste se vlastně už nepřiblížil fenomenálnímu úspěchu z Atlanty?
To je přece úplně jasné (udiveně). Ve sportu to není tak, že by měl někdo předplacené medaile. Měl jsem tehdy životní formu, štěstí, všechno mi krásně vyšlo a asi jsem si to vybral na léta dopředu. Samozřejmě v pravou chvíli! A z těch, se kterými jsem závodil v Atlantě, už nikdo nejezdí, snad s výjimkou Němce Dittmera, který jel tehdy debla. Přišla spousta mladých ambiciózních dravců,všechno šíleně zrychlilo.
A vy?
Samozřejmě i já jezdím rychleji než kdy dřív, řekl bych dokonce nesrovnatelně, ale ostatní také rostou.
Necítíte se ve 32 letech ve srovnání s mladými dravci opotřebovaný? Méně dychtivý po úspěchu?
Když jdu na start, chci vyhrát. A dobře vím, že bez dřiny to nejde. Oni mi nedarují úspěch proto, že jsem kdysi něco vyhrál.
Jenže dávno nejste v pozici šampiona, kterého ostatní stíhají. Naopak se pokoušíte – čím dál častěji marně – dobývat zpět ztracené pozice. Jak vám je po těle?
(Dlouho přemýšlí) Tak, je jasné, že se mi trošku změnily hodnoty. Stárnu, přišla rodina a s ní jiné starosti než ve dvaceti. Dřív existoval jen úspěch na kánoi, a pak už jen smrt. Ale s tím do smrti nevydržíte.
Jak si připadá sportovec na sklonku kariéry? Zapomenutý? Odepsaný? Trpěný?
Vůbec ne. Já jsem si svoje odpracoval a nemusím dokazovat nic sobě, a někomu jinému už vůbec ne. Snažím se, aby mi to jelo, i když vyhrát už je daleko těžší než před deseti lety.
A baví vás kanoistika pořád stejně?
Když v sezoně makám, tak určitě. Ale určitý rozdíl pozoruju po dovolené: před deseti lety mě ruce bez pádla svrběly už po dvou týdnech, teď až po dvou měsících.
Co vám zůstalo z toho dvojího olympijského zlata kromě vzpomínek?
To je nesmazatelná záležitost. Dodnes mi ty dvě zlaté medaile dokážou občas usnadnit život.
Například? Jsou policisté shovívavější při dopravních kontrolách?
Taky jsem jednou jel rychleji a místo peněz jsme to urovnali domluvou, respektive mou fotkou. Ale to se stalo jednou, výjimečně. Jde o to, že jsou lidé na mě milejší.
Ve 32 letech se nezadržitelně blíží konec vaší sportovní kariéry. Budete muset jako dvojnásobný olympijský vítěz hned do práce?
Neblázněte, já dělám kanoistiku. To není tak, že jako vítěz nejvýznamnější soutěže nemusíte do smrti pracovat. Nějaké peníze jsem vydělal, ale práce mě v budoucnu nemine.
Veřejně je známo, že jste tehdy dostal za dvě zlata od olympijského výboru 1 200 000 korun v hotovosti, další peníze přisypali sponzoři. Dá se říci, že vám ten ohromný úspěch vynesl řádově aspoň desítky milionů?
To nedokážu spočítat. Nějaké peníze jsem na tom vydělal, ale jakoukoli částku řeknu, bude to holý výmysl.
|
Martin Doktor Olympijský vítěz z Atlanty 1996 v kategorii C1 na tratích 500 a 1000 metrů, čtvrtý a pátý v Aténách 2004, dvakrát osmý v Sydney 2000. Mistr světa na 500 m 1997 a na 200 m v roce 1998, dál 9 stříbrných a 3 bronzové medaile z MS. Mistr Evropy na 1000 m v letech 1997 a 2000, další 4 stříbrné a 4 bronzové medaile z ME. Vítěz Světového poháru v letech 1997, 1998, 1999 a 2001. Sportovec České republiky za rok 1996. |
Promiňte, vy vážně nevíte, kolik vám vyneslo dvojí olympijské zlato?
Přesně ne, protože díky tomu zlatu jsem získal spoustu reklam a dalších kontaktů do budoucna. Je těžké dnes spočítat, kolik jsem kde dostal právě za zlato.
Tak aspoň velmi zhruba: mohlo to být řekněme 10 milionů korun?
Stovky milionů to určitě nebyly, deset možná ano. Ale pohromadě jsem je neviděl, na kontě mi neleží. Koupil jsem a přestavěl dům v Račicích, něco stojí každá sezona na vodě, k tomu potřebuju auto. Deset milionů není částka, ze které bych mohl finančně zajistit rodinu.
Proč nemají kanoisté "nového Doktora"? Třeba ve veslování nastoupil po Chalupovi Synek.
To může být náhoda. Prostě nejsou lidi, jak se říká. Ale mladí dnes žijí jinak, mají problém pochopit i to, proč se učí ve škole. Nevidí před sebou cíl. Musíte mít talent a k tomu vůli tvrdě makat. Jenže kdo má talent, tak se mu tolik dřít nechce.
Vy jste měl talent a pověstně přísný otec vás donutil dřít?
Naopak. Já byl vždycky malý a jezdil jsem s obrem Martinem Suchomelem, který by býval vyhrál, i kdyby mě jen vezl jako balík. Až někdy v juniorech jsem začal vyhrávat na singlu. Mně spíš pomohlo, že jsem si brzy srovnal v hlavě, proč to dělám. Že nemá smysl zajet při tréninku za buk, čekat, až uběhne čas, a pak se vrátit do loděnice. A můj táta nikdy nefungoval jako hlídač. Umí vymyslet trénink, poradí s technikou pádlování, ale policajta nedělá.
On rád nahlas poukazuje na doping soupeřů. Co si tom myslíte vy?
Že jsem to nikdy nepotřeboval a díky výhrám v Atlantě vím, že jde vítězit i bez toho.
A co říkáte "inkvizičnímu" systému kontrol, kdy musí sportovci hlásit takřka každou minutu svého pobytu? Sám jste měl svár s komisaři...
Protože přijeli do hotelu v deset večer, já už spal a recepční i můj táta mě odmítli budit. Přišli druhý den a bylo to v pořádku. Je to jen o lidské slušnosti. Lepší systém nikdo nevymyslel a kontroly jsou třeba.
Přemýšlel jste někdy, co byste byl bez kanoistiky?
Nikdy. Je nesmysl zatěžovat hlavu takovými úvahami. Ale když se ptáte, vystudoval jsem tělovýchovu, takže by můj život byl skoro jistě spjatý se sportem.
A co bude kanoistika bez vás?
Nikdo není nenahraditelný. Takových jsou plné hřbitovy.
Kdy vystoupíte z lodi napořád?
Nevím. Až se mi bude chtít.
Dovedete si představit start na hrách v Pekingu na singlkanoi, či v exhibici na dračí lodi mezi dvaceti lidmi, v níž jste mistrem světa i Evropy?
Že si něco dovedou představit, to říkají jen politici, když se chtějí vyvléct z otázky. Já si nepředstavuju nic.
|
Český král atlantské olympiády ve znamení lebky a hnátů Ve starém modrém triku a s pirátským šátkem na hlavě pádloval sporý český blonďák vstříc sportovní nesmrtelnosti. Martin Doktor, dvaadvacetiletý kluk ze Sezemic. Na jezeře Lanier, dvě hodiny cesty od Atlanty, splnil v srpnu 1996 úkol, který si před olympiádou napsal do tréninkového deníku. "Cíl: medaile. Pokud možno zlatá." Během 24 hodin získal hned dvě. S národní vlajkou okolo ramen vyskočil na stupně vítězů, nic netuše, že za takový čin jej mohou i diskvalifikovat, protože olympijské řády podobná extempore s vlajkami zakazují. Ale nikdo protest nepodal. Jeho otec a kouč Josef Doktor potom čekal půldruhé hodiny ve frontě, aby synovi na čepičku v barvě trikolory nechal vyšít: MARTIN DOKTOR, 2 GOLD C1, ATLANTA. Že se stane kanoistou, mu sudičky a geny předurčily. Kanoistice holdovali už rodiče, on sám poprvé usedl do lodi ve čtyřech letech. Zprvu do kajaku, což otec coby pravověrný vyznavač kánoe těžce nesl. Když bylo Martinovi dvanáct, přesvědčil ho k "přestupu". Do Atlanty jej v roce 1996 následoval kompletní rodinný klan. Otec trenér, matka kuchařka a bratr fanoušek vytvářeli zázemí, společně zabydleli domeček u jezera. Denní rituál byl vždy stejný. V 5.20 budíček, v 5.50 ke snídani toast se sýrem, meloun, čaj a džus, pak na vodu. Tam se stal jeho trumfem drtivý finiš. Ve finále na kilometrové trati se držel za svým kamarádem, Lotyšem Klementěvem, a na posledních metrech ho deklasoval. "Tak těžký závod jsem snad v životě nejel," ulevil si pod nemilosrdně pražícím sluncem, zatímco otec Josef žoviálně sděloval: "Nechci se chlubit, ale čekal jsem to zlato." Na pětistovce Doktor zprvu pádloval na pátém místě. "To už si člověk říká: Má to ještě cenu? Sváděl jsem vnitřní boj: vyhrát nad sebou samým, dojet je, předehnat." Kánoi doslova vrhl do cíle, její špička se zvedla. Vedle něj převrhl tu svoji slovenský obr Kňazovický. Ale vítěz byl znovu z Čech. Ačkoliv... Na jeho zádech se skvěl chybný anglický nápis Czeh. "To je snad maďarsky," žertoval Doktor. Staré triko, v němž závodil, si kdysi skutečně přivezl z Maďarska. Cítil se v něm však lépe než v reprezentační kombinéze. A provokativní šátek s lebkami a hnáty? "To byl jediný dlouhý a dobře sající šátek, který doma sehnal," vysvětloval otec. Od olympijského výboru převzal Martin Doktor v Praze prémii 1 200 000 tisíc korun. Žádný šek, hotové peníze. Naditou obálku strčil do saka a odjel do Sezemic. Na samém konci pohádkového roku 1996 ho vyhlásili nejlepším českým sportovcem. Před Železným, Dvořákem i dalšími velikány. Téhož roku zpeněžil Lukáš Pollert své olympijské medaile. Doktor naopak ujišťoval: "I kdybych neměl co jíst, já ty své neprodám." Přestože zatím ještě netušil, že žádné další s přívlastkem olympijské už nezíská. TOMÁŠ MACEK |
 NEÚNAVNÝ "PIRÁT". I na mistrovství Evropy doma v Račicích nastoupil Martin Doktor letos v létě v tradičním pirátském šátku, na kilometru byl čtvrtý, na dvoustovce druhý. |
