Ta scéna vypadala bizarně. V jednom rohu John Ruiz, americký boxer s předky z Portorika, který měl knírek sňatkového podvodníka, a přestože měří téměř 190 cm, jeho soupeř působil jako přízrak z druhohor. Vypadá jako chybějící článek vývojového řetězce člověka. Gigant vysoký 213 cm, vážící 145 kg. Malé oči, zapadlé ve vystouplém čele, jak to známe z kreseb Zdeňka Buriana z atlasu o pravěkých lidech.
Jak obr probudil spící halu
Valujev, to je váhová kategorie sama o sobě. Všichni, kteří byli před jeho zápasem v ringu, působili najednou naprosto směšně.
Celá hala, ospalá po úmorných pěti hodinách předzápasů, najednou vzrušením hučela. Podobně jako když se napínavý zápas chýlí ke konci. Jenže tady to vřelo, sotva se gigant zjevil.
A mezi všemi se chechtal Don King, americký promotér Valujeva, který měl pod svými křídly největší osobnosti profesionálního boxu od 60. let.
Když se oba soupeři postavili před začátkem proti sobě, hala se začala hlasitě smát. John Ruiz, který porazil i legendu Evandera Holyfielda, není asi zvyklý se při pohledu na soupeře zaklánět. Před Nikolajem Valujevem působil jako skautík, který se postavil v muzeu prehistorie před tyranosaura. A všemu nasadil korunu ringový rozhodčí. Připomínal klauna v cirkusu, který by měl pro pobavení krotit medvěda.
Zápas začal zostra. Ruiz okamžitě vyrazil do útoku a snažil se Valujeva zasypat údery. Opravdu to nebyl takticky vyčkávací zápas, jak jsme viděli například u menších soupeřů Vladimíra Klička. Po prvním kole si oba vyměnili poměrně dost úderů a diváci v hale začali Ruize brát vážně.
Valujev usedl v rohu na židličku a jeho trenér mu tak mohl poprvé zpříma pohlédnout do očí. Bylo komické, jak mu tak drobný chlapík uděluje rady a naznačuje údery. Valujev nicméně trpělivě naslouchal.
Ve druhém kole Ruiz trefil bradu Valujeva, který zavrávoral a skládal se do rohu. Vzpamatoval se, ale bylo jasné, že ho Ruiz chce poslat k zemi, aby nebylo pochyb o vítězi.
V dalších kolech to měl Ruiz už těžší. Musel neustále útočit – a to ho vyčerpávalo. Pak už se na Valujeva vrhal doslova po hlavě. Sklopil hlavu, narazil čelem do jeho hrudi a nad svou hlavou naslepo vypálil jakýsi hák, jako by plaval kraula.
Kupodivu poměrně často obra zasahoval.
Během dalších kol byl už hodně vyčerpaný a často se ocital v podpaždí Valujeva, který vždy dobrácky zvedal omluvně ruce, jako by říkal: "Promiňte, já za to nemůžu, že jsem tak velkej."
Často v hale vypukly salvy smíchu. Bylo to skoro cirkusové představení. Valujev si diváky získal, často působil jako hodný obr Shrek z kreslené pohádky.
Oba soupeři se cítili vítězi
Mezi diváky bylo samozřejmě hodně Rusů. Byli poznat mezi německými fanoušky na první pohled.
Muži většinou v tmavých oblecích se špičatými botami často bílé barvy, po boku blondýny s kulatými obličeji. Němci fandili objektivně podle toho, komu se dařilo.
Ale ke konci bylo cítit, že si Valujev halu získal a že mu fandí, aby toho dotěrného vzteklého "mrňouse" smáznul že světa.
Po zápase se oba soupeři cítili vítězi. Zvedali ruce a Ruiz nervózně křižoval ringem. Na výsledek se čekalo poměrně dlouho, a když se vyhlašoval vítěz, ring už byl plný lidí z obou táborů. Vítězem se stal Valujev těsně na body.
Jeden ze tří rozhodčích se dokonce přiklonil na stranu Ruize, ale dva byli pro Valujeva. V hale se ozval rozpačitý pískot a hučení. Ale bylo hodně lidí, kteří vítězství gigantovi přáli, a nebyli to jenom Rusové.
Ani v římském Koloseu v dobách gladiátorských her by se Římané při pohledu na "netvora" z Východu nenudili.
