Obě se nedávno představily v pražské O2 areně při Prague Playoffs: 17letá Kristina skončila v sobotním závodě CSI2* s překážkami ve výšce 145 centimetrů na 18. pozici, o rok mladší Anna Marie obsadila o den dříve v soutěži CSI2* s překážkami ve výšce 140 centimetrů páté místo.
„Závody v Praze jsou moje nejoblíbenější, miluju je, jsou super,“ zářila Anna Marie.
„Taky se mi tu moc líbí, ale většinou mám radši venkovní závody, protože je na nich čerstvý vzduch a víc místa,“ přidává Kristina. „Hodně koním totiž vadí, když nemají moc prostoru a kolem je spousta lidí a světel, pak je to pro ně někdy trochu strašidelné.“
„Ale v halách je zase o hodně lepší atmosféra,“ oponuje Anna Marie. „Moje koně se tolik nebojí hlasu, zvuku a světel, takže jim to tady nevadí.“
O dalších specifikách parkurového sportu i svých ambicích do budoucna se rozpovídaly pro iDNES.cz.
Obě se letos sžívaly s novými koňmi, Kristina s Duo Du Ru, Anna Marie s Black Jackem. A přírůstky do stájí obnáší mnoho poznávání i úskalí k překonávání.
Po měsíci s novým koněm hned na pódiu. Cílem je ME, říká jezdkyně Vítek |
„Na začátku se mi s ním hodně dařilo, ale pak už tolik ne, musela jsem ho pořádně zajezdit,“ líčí Anna Marie partnerství s Black Jackem. „Jak jsem s ním začala skákat vyšší parkury, tak jsem zjistila, že mu sedí mnohem víc. Poznáte to podle toho, že nad skokem má formu, i na fotkách jde vidět, že se snaží o dost víc a víc ho to baví. Má hodně velké schopnosti a zkušenosti, je to perfektní kůň.“
Spolupráci vyšperkovali v dubnu druhým místem v juniorské Grand Prix v italské Gorla Minore. Při červencovém mistrovství Evropy juniorů na stejném místě se jim ale nedařilo a obsadili až 66. místo z 98 účastníků.
„Bylo tam strašné teplo a ještě jsem nevěděla, co koni přesně vyhovuje a jak s ním pracovat,“ vysvětluje Anna Marie. „Má radši, když ho nechám skočit samotného, nesedí mu, když na něj tlačím. Moji ostatní koně mají rádi, když je hodně podporuju, s Black Jackem je to úplně jiné. On je můj nejlepší kůň a rozhoduje se sám. Musíte mít v koně důvěru, že překážku vůbec skočí, teď už to máme vymakané.“
Naopak Kristina na juniorském mistrovství v Gorla Minore zaznamenala solidní výsledek, s Duo Du Ru skončili na 22. pozici.
„Šampionát jsme jeli hned po dvou měsících spolupráce, kůň ukázal velký potenciál. Pak jsem s ním začala jezdit i na lepší bodové soutěže. Je hodně uspokojivé, když vám kůň postupně začne rozumět a každý parkur je lepší a lepší,“ vypráví.
Dcery podnikatele a miliardáře Radovana Vítka převážnou část roku tráví v Anglii, což poznáte i podle toho, že se jim do mluvy občas vkrade anglické slůvko. Ve Spojeném království také studují a trénují. „Když jsme na závodech, tak máme školu online, učíme se potom, co dojezdíme. A když se vrátíme, jdeme zpátky do školy, hlavně na zkoušky,“ líčí Kristina.
A sestry spolu pochopitelně o parkuru rády debatují. „Furt hledáme nové koně, díváme se na různá videa, jak který jezdí,“ usmívá se Anna Marie. „Moje kobylka bude mít příští rok hříbátka, takže už neskáče, proto hledám nového šestiletého nebo sedmiletého koně,“ dodává Kristina.
„Mám čtyři koně, takže po škole jezdím dva nebo tři z nich vždycky dvě hodiny,“ prozrazuje Anna Marie režim, který mají obě sestry.
Důležitou částí jejich podpůrného týmu je Holanďan Wim Schröder, jenž se účastnil parkurových soutěží na olympijských hrách v Aténách 2004 a připravoval japonský tým na předloňské hry v Tokiu.
A od nejlepších se sestry učily přímo naživo při letošním Prague Playoffs.
„Hodně mě baví, že při trénincích můžeme jezdit vedle profesionálů. A taky se můžeme dívat na pětihvězdičkové závody, na kterých je atmosféra ještě lepší, takže máme motivaci se na ně jednou taky dostat,“ říká Anna Marie.
„Tady skáčou všichni nejlepší jezdci a koně na světě, je zajímavé se na ně dívat a můžete se od nich hodně naučit,“ dodává její o rok starší sestra.
Obě žene touha se mezi elitu jednou propracovat, láká je i reprezentace České republiky, třeba na olympijských hrách. Paříž v příštím roce vzhledem ke svému mládí nestíhají, pro Los Angeles 2028 už mohou nasbírat dostatek zkušeností.
„Je to náš sen,“ shodují se. A dodávají: „Parkur je spíš životní styl než sport. O koně se pořád musíte starat a furt na nich musíte jezdit.“