V Innsbrucku bude brzy patřit k favoritům mistrovství světa. Šampionem na umělé stěně se stal už vícekrát.
Jak oddělujete lezení po skalách od soutěží před fanoušky?
Záleží, jak to každý bere. Já soutěžím v hlavě s tou cestou, zalezu a až pak se dozvím, jak to dopadlo v porovnání s ostatními. To je myslím zdravější způsob.
To je všechno?
Hlavní rozdíl je v tom, že po skále se leze trochu jinak než po umělé stěně a je třeba být adaptovaný. Na skále mi adaptace trvá jen velmi krátkou dobu, přechod na umělou stěnu je delší. To se cítím nesvůj. Závody probíhají jenom na umělých stěnách, všechny tři disciplíny probíhají dohromady. Konkrétně disciplína bouldering se víc a víc odděluje od typického lezení na skalách. Stavěči se ji snaží dělat dynamičtější, akrobatičtější, často to lezení ani nepřipomíná a je to spíš parkur.
Máte letos splněno s tím, že jste v Kanadě vylezl cestu Disbelief?
Těžko říct, třeba bude vrcholem mistrovství světa. Na podzim se vracím do Yosemite, kde bude mým cílem proslulá stěna El Capitan. Ještě nikdy nebyla vylezena stylem on sight. Tedy stylem, kdy vylezete cestu na první pokus, bez pádu a nemáte o ní žádné informace. Nikdo vám nemůže říct, kde se chytit, nesmíte se kouknout na video. El Capitan je obrovská stěna, vede na ni více cest a tou nejtěžší je Dawn Wall. Tou jsem předloni začal, letos bych chtěl zkusit další způsob.
Kolik takových možností být někde v něčem první vám po světě zbývá?
Lezení je strašně široký sport. Já jsem unikátní v tom, že se věnuji všemu. Jezdím po závodech ve všech disciplínách, lezu po skalách, zvládám bouldering, třímetrové kameny i kilometrové stěny. Skal je na světě tolik, že možnosti nevyčerpám.
Co vám vnitřně dal poslední zápis jménem Disbelief?
Kanadu jsem si na léto vybral hlavně proto, že je tam chladněji. I když lezení vypadá jako letní sport, vedra pro něj nejsou ideální. Dá se v nich velmi kvalitně trénovat, ale vysoká teplota zapříčiňuje, že skála nemá moc dobré tření a cesty se stávají horšími. Proto jsme se vypravili do Skalistých hor, kde se u městečka Canmoru nachází spousta skal. Vybral jsem si tam projekt místního lezce, tedy tuto cestu. On se o ni několikrát pokoušel, ale nepodařilo se mu to. A projekt mi přenechal.
V čem je ojedinělý?
Většina těžkých cest je převislá. Tahle je dokonale kolmá, vertikální. Takhle těžká cesta v takovémhle stylu ještě na světě neexistovala. Musí se jít po opravdu mikroskopických chytech.
Dala vám zabrat?
Strávil jsem na ní osm dní. Nazval jsem ji Disbelief kvůli jednomu velmi nejistému stupu. To byl klíčový krok. Vždycky jsem cítil, že tam noha není úplně perfektně, a jakmile jsem ji zatěžoval, smekla se. Během úspěšného pokusu jsem do tohoto bodu nedolezl o nic lépe, ale řekl jsem si v hlavě, že tentokrát tam ta noha zůstane, a ona držela.
Je prestižní pojmenovat cestu svým názvem?
Je to tak. Každá cesta na světě má název. Často jí ho přidělí ten, kdo cestu navrtá, dá tam vrtané skoby, očistí ji a potom ji zároveň i vyleze. V tomto případě cestu navrtal jeden místní lezec a přenechal mi ji.
Kolik takových názvů po světě máte?
Odhadem padesát cest jsem po světě navrtal a očistil sám. Dohromady jich je možná na dvě stě.
Doznívá ve vás radost z takového výkonu dlouho?
Tenhle úspěch není tak zlomový jako vylezení cesty Silence, mého prvního 9c. Disbelief vnímám o něco níž, ale radost byla a stále je. Nabíjí mě to při tréninku na mistrovství světa.
Kde se připravujete?
Na své stěně Kotelna, kterou v Brně vlastním. Doma se člověk připraví nejlépe.
Na jedné jediné stěně? Není to monotónní?
Ne, protože chodím občas i jinam, ale hlavně na jedné stěně jsou tisíce chytů, což vytváří téměř miliony možno stí, jak na stěnu vylézt. V každé tréninkové jednotce si vymýšlím další nové trasy a tím se i učím. Zároveň si chyty přehazuju, aby byl trénink zajímavější. Stojím na žíněnce, dívám se na stěnu, držím v ruce vrtačku a dotahovačku a pracuji.
Jak na vás reagují lezci na skalách, když vás potkají?
Normálně. Okolo Brna mě v lezecké komunitě každý zná. Je to jiné než v Praze, kde půlka stěny přestane lézt, když se na ní objevím. To se mi v Brně nestane.
Kolik cest za rok vylezete, aby to pořád mělo ten exkluzivní zvuk?
Chápu, že když vylezu obtížnost 9b, tak je to méně ohromující, než když to vyleze někdo jiný. Snažím se lézt samozřejmě co nejvíc. Jsem maniak a chci pořád víc a víc. Nepřemýšlím o tom, jestli bych měl svoje výkony dávkovat kvůli publicitě.
Musíte se stěnou kamarádit, aby vám neodporovala?
Stěna není můj soupeř. Nesnáším postoj, kdy někdo bere skálu jako soupeře, a nesnáším slovní spojení dobýt skálu. Skála tam byla, je a bude. Snažím se s ní na chvíli splynout. Nevedu s ní dialog, abych si ji umírnil nebo aby byla poddajná.
Kam se nejraději vracíte?
Do Norska, na Flatanger, kde jsem vylezl cestu obtížnosti 9c. Tam je to mému srdci nejbližší.
