I kdyby to bylo jen na pět zbývajících závodů letošní sezony, i kdyby neslavil vítězství, jednou bude vnukům vyprávět, jak závodil v Monze s Ferrari. Jako správné Italy je nebude zajímat, zda-li vyhrál jednu, dvě nebo tři Velké ceny, ale jen to, zda-li oblékl rudou kombinézu jejich slavného týmu.
Přitom ještě před měsícem vypadal jeho příchod do Ferrari stejně pravděpodobný jako pořádání Velké ceny Monaka na oválu v Indianapolisu. Jenže už tento čtvrtek se Fisichella procházel v Maranellu, seznamoval se s inženýry a mechaniky a nechal si odlít sedačku do "svého" F60.
Byl v extázi. Jezdit s Ferrari toužil od prvních závodních krůčků v motokárách, a když v roce 1995 na soukromém okruhu týmu ve Fioranu testoval rudý monopost, změnila se jeho touha v posedlost.
Kvůli angažmá ve Ferrari by udělal cokoliv, jenže jak roky plynuly, jeho šance byly menší a menší. Z nadějného mladíka se změnil v obstojného závodníka a z něj potom v průměrného jezdce bez jiskry. Bez naděje.
Když v roce 2003 senzačně ovládl Velkou cenu Brazílie, když si v průtrži mračen doklouzal s pomalým monopostem Jordanu pro premiérový triumf a radoval se s hořícím motorem, který vzplanul hned po skončení závodu, zdálo se, že konečně najde sám sebe.
Z beznadějného Jordanu ho získal o něco lepší Sauber, a pak už šel do Renaultu. Ale namísto dalšího vzestupu jen z pozice dvojky sledoval, jak o téměř deset let mladší týmový kolega Alonso vyhrává jeden závod za druhým a sbíral drobty, které nechal u stolu. Nepostavil se mu, nemohl ze sebe vydat to nejlepší. Renault není Ferrari.
Závistivě v Barceloně sledoval, jak se za Alonsem honí davy fanatických fanoušků. Jak mu celá rodná země leží u nohou. Po něm v Monze nikdo ani nehlesl. Jediné, co stotisícihlavý dav z rudými vlajkami zajímalo, bylo Ferrari. Ten jeho rudý, prokletý sen.
Co řekl Fisichella"Jsem v sedmém nebi... Stále nemůžu uvěřit tomu, že se mé sny naplnily. Pro italského pilota není nic lepšího než řídit rudý monopost před domácími fanoušky. Není možné popsat, jak skvěle se cítím." |
Když ho v sezoně 2007 porazil nováček v Renaultu i formuli 1 Kovalainen, bylo mu jasné, že jinak než vyhazovem to skončit nemůže. Neměl kam jít, nikdo o jeho služby nestál. Když už se chystal dosloužit kariéru po vzoru mnoha kolegů v nějaké nikoliv špatné, ale zároveň nijak zvlášť dobré závodní sérii, ozvalo se vedení Force India. Potřebovali zkušeného jezdce, který by pomohl týmu na jeho vzestupu startovním polem.
Fisichella dělal, co umí. Pomáhal vyvíjet auto, radil mladším... A také závodil. Mizerně. Bez jiskry. Zvykl si smutně sledovat zadní křídlo týmového kolegy Sutila a jeho nešťastné pokusy získat alespoň nějaké body. On už takové ambice neměl...
Ale pak se zranil Massa, náhradník Badoer propadl a Ferrari projevilo zájem... o něho! O Giancarla Fisichellu! Před Velkou cenou Belgie dostal do krve takový doping, jaký by žádná chemická laboratoř na světě neuměla vyrobit.
S vozem týmu, který nikdy v historii nezískal ani bod, prolétl sobotní kvalifikací nejrychleji ze všech a o den později se do posledních metrů pral o vítězství s Kimi Räikkönenem, svým budoucím týmovým kolegou z Ferrari.
Konečně, na 256. pokus, tady byl Giancarlo Fisichella takový, jaký skutečně měl být, než se jeho osud zamotal. Vidina rudého kokpitu mu ubrala vteřinu na kolo a minimálně deset let.
Co se potom může stát, až bude Fisichella ve Ferrari opravdu sedět? Kimi Räikkönen by se měl začít bát.
