„Pro někoho je Dakar smysl života, jeho náplň. Pro mě jen krásný zážitek a nikdy jsem z Dakaru nechtěl žít.“ Za to, že z vítězné posádky zmizel po dvou ročnících, však může i něco jiného, než jen to, že zkraje devadesátých let začal podnikat. „S Loprém jsme si lidsky nesedli. Nebudu to rozpitvávat, ale na pivo prostě nechodíme,“ říká Mück.
A tak sice jeden z prvních tří československých vítězů dalších deset let na Dakar jezdil, ale povětšinou „utajen“ ve francouzských týmech nebo coby řidič kamionů, které sloužily pořadatelům.
Dakar jako pumpa na peníze
Ale zpět do tolik úspěšného ledna 1988. Tehdejší ročník se alespoň v obrysech podobal tomu letošnímu, který skončil v sobotu. Dakar slavil deset let, a tak pořadatelé připravili peklo od novoročního vyjetí z Versailles. Řada posádek se ani nedostala do Afriky, další nepřežily první týden (364 posádek z 602) a konvojem zněla kritika, že je Dakar jen pumpou na peníze. „Říkalo se, že to postavili, aby co nejvíc lidí vypadlo hned v první či druhé etapě, aby bylo co nejméně práce. A to se jim povedlo,“ potvrzuje Mück.
Konečná bilance pak zněla: šest mrtvých, 40 zraněných a 451 závodníků nedojelo do cíle! A aniž by to mělo snižovat výkon Čechoslováků - druhá tehdy skončila parta Jiřího Moskala z LIAZ - cestu na trůn jim otevřela tragédie. Byla to divoká doba, bez pořádných technických regulí, zásadních pravidel. A tak se na startu objevily třeba kamiony DAF, které skrývaly dva(!) tisícikoňové motory.
Češi na Dakaru 2018Nejlepší výsledek. Největší překvapení. Největší bojovníci. Největší respekt. |
„Jim auťáky jely 160 na půl plynu. Měly skoro trojnásobný výkon než my, neměli jsme na ně. Jenže Dakar nevyhrávají ti, kteří jsou nejrychlejší první týden,“ vzpomíná Mück.
V úvodu šesté etapy, kdy se startovalo na široké pláni, vyrazil na plný plyn Nizozemec van de Rijt. Po 20 kilometrech však těžce havaroval a jeho navigátor, jehož náraz katapultoval do vzdálenosti 40 metrů, na místě zemřel. Vzápětí z rallye odstoupil i favorizovaný De Rooy s druhým dafem a Lopraisova parta mířila za triumfem.
„Lopré nikdy nevyhrával tím, že by byl nejrychlejší. Měl obrovskou výhodu, že ráno odstartoval, a když měla etapa 800 měřených kilometrů, tak tím stejným tempem dojel večer do cíle. Racionalita u něj vždy převážila nad emocemi. Za volantem podával profesorský výkon a na rozdíl od jiných tatrováků u něj se mi nestalo, že bych mu musel říkat, ať ubere pět procent, že už je to moc,“ líčí 65letý Mück.
A tak se přesně před třiceti lety objevil na břehu Růžového jezera, v tradičním cíli dakarské rallye, jako vítěz. Byl to pro Mücka zvláštní okamžik, protože ač byla tatra na Dakaru potřetí, on zažíval premiéru. A vítěznou. „Myslím, že je to mezi navigátory primát. Navíc v autě byl motor, který jsem v malém kolektivu lidí konstruoval. Tak to vítězství nemohlo být jiné než fajn.“
Byl okouzlen saharskými dunami, i třicet metrů vysokými. Vzpomíná na Lopraisovu hlášku, kterou mu v afrických etapách opakoval: „Nehleď pořád po dunách, dívej se i do itineráře.“ A říká, že tehdy bez satelitní navigace - jen s kompasem a mapou - to byl skutečný Dakar. „Když se zavedla navigace, ztratil kouzlo. Říkalo se, že stálo strašně moc peněz hledání lidí, kteří se ztratili v poušti. Dva tři každý den nedorazili do bivaku a musely létat vrtulníky. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl Dakar správná tvrďárna.“
Besedy? Ztráta času
Vzpomíná, jak měl při vítězném ročníku v „komnatě“ pod levým zadním kolem spolunocležníka, novináře Jana Králíka, který následně o triumfu sepsal poutavou knihu Peklo zvané Dakar. I on a třeba i zpravodaj Rudého práva mohli za to, že se Loprais a spol. vraceli do Československa jako hrdinové. Že plakáty z tatry visely mnohým klukům nad postelí a že následně „Monsieur Dakar“ putoval po republice od besedy k besedě.
Před třiceti lety poprvé na Rallye Dakar zvítězila československá posádka: kamion Tatra s trojicí (zleva) Karel Loprais, Radomír Stachura a Tomáš Mück.
„Když jsme přijeli, byla to pecka, obrovský zájem. Ale já jel na jedinou besedu do Gottwaldova, pak jsem v Tatře oznámil, že je to pro mě ztráta času a že se raději budu věnovat práci. Jsem duchem motorář, takže sedět a vymýšlet nové motory je pro mě víc. Možná to bylo sobecké vůči těm lidem na besedách, ale oni stejně chtěli vidět víc Lopraise než navigátora. Lopré byl kvůli tomu naštvaný, i proto jsme se později rozešli.“
Jeli spolu ještě ročník 1990. A byť Mück odřídil v cizích týmech další Dakary, vrhl se na podnikání a ve firmě na úpravu motorů dnes pracují jeho dcera a syn. Oba inženýři, oba se potatili, k čemuž Mück řekne: „To je pro mě ten život. Dakary jsou jen krásná vzpomínka.“
