"Nechat za sebou sedmdesát aut, včetně továrních Manů, Ginafů i Kamazů je velký úspěch. Myslím, že se podařilo víc, než si lidé v Česku uvědomují," tvrdí.
První týden se podle výsledků tatrovka Martina Kolomého spíše rozjížděla.
Martin startoval s číslem 547 ze zadní pozice, musel se prokousávat přes pomalejší kamiony dopředu, navíc v Argentině se na prašných a úzkých cestách nedalo moc předjíždět. Prodrat se ze zadních pozic dopředu je problém.
Navíc jste museli řešit i technické problémy.
Největší jsme měli s pneumatikami, protože jsme jeli na tři roky starých, které už zkrátka nedržely. Když jsem spočítal defekty, opravy hadice turba, tak bychom mohli Martinovi škrtnout pět hodin a dostali bychom se na třetí místo. To je ale Dakar, podmínky jsou pro všechny stejné a příští rok bychom měli startovat lépe, určitě do desáté pozice.
Ve druhé polovině už zelená tatra dojížděla v první desítce.
Podařilo se totiž předjet ty pomalejší. Mezi kontrolními body jsme měli časy, které ukázaly, že auto i se šoférem je schopné jezdit v první pětce a beru jako úspěch, že jsme předjížděli i Kamazy. Je to samozřejmě i výměnou posádek, ale také se posunula dopředu technika.
Takže Kamaz technologicky ustrnul?
Dotáhl auta k nějaké dokonalosti, kdy dobře fungují, ale za poslední dobu přišla rychlejší konkurence. Je třeba si uvědomit, že je to ef jednička v rallye. Vývoj v kamionech šel za pět let strašně dopředu a dnes jezdí rychleji než osobáky.
Očima českých soupeřů na DakaruJaroslav Valtr Liaz, KM Racing Miroslav Zapletal Man, OffroadSport |
Tomáš Kolomý se přibližoval první pětce, pak ale přišel pád na bok v 10. etapě. Mrzí to?
Ne, byl jsem spokojený s první desítkou. Přišli jsme tím jen o jednu pozici, navíc to mohlo dopadnout mnohem hůře. Postavit kamion za hodinu a půl na kola a oživit ho, i to je docela úspěch. Mohlo to být i rychlejší, kdyby nám jedna česká posádka jen nezamávala.
Nakonec vám pomohl Brazilec Azevedo, dlouholetý tatrovák.
Přijel pomoci svému bráchovi, který řídil auto, jež Kolomý objížděl. Ale udělal by to, i kdyby tam bráchu neměl. Znám ho dlouho, jednou jsem ho tahal ze soliska a couval jsem k němu asi kilometr. To je člověk, který má s Dakarem veliké zkušenosti, byla to snad jeho dvacátá účast a ví, že je to "jednou já, podruhé ty".
Jak jste si užíval rallye za volantem novinářského vozu?
Užil jsem si to i jezdecky. Jednou jsme urvali brzdovou trubku a zjistil jsem to až v hodně příkré zatáčce. Když jsem ji projel, tak se kluci přitáhli v pásech. Neřekl jsem jim to, protože by chtěli, abych zastavil, jenže jsme potřebovali dojet až k brodu. Dál jsem brzdil už jen motorem a k brodu jsme dojeli. Když jsem jim to tam řekl, tak byli chvíli trošku bledí. Ale to jsou maličkosti, které k tomu patří.
Platí to i o nehodě tatry Aleše Lopraise?
Lidé, kteří usnou za volantem, jsou tu každý ročník, protože únava je skutečně velká. Musím Aleše pochválit, jel velice dobře a ukázal, že na to má technikou i jezdecky. Nehody je škoda, ale zaplať pánbůh, že jsou kluci v pořádku. Nejvíc mě ale překvapila posádka Tomáše Vrátného. Jako úplný nováček jel velice pěkně a byl ochoten kdykoliv každému pomoct. Z českých posádek mě zaujali nejvíce a udělal jsem si o nich strašně pěkný obrázek.
Zapadá do něj i pozvání na večeři pro všechny Čechy na Dakaru?
Ano, ale to u nich byla jen jedna z maličkostí. Kdykoliv naši kluci stáli, tak u nich zastavili. Takhle by spolupráce mezi posádkami měla fungovat. Když jsem přišel do Dakaru, měl jsem tendenci sdružovat týmy a dávat Čechy dohromady. Dnes už jsem to vzdal, ale on do toho vnesl nový elán.
Co chystáte pro příští ročník?
V hlavě mám rok a půl speciál, který by měl být schopný konkurovat Alešovi Lopraisovi i De Rooyovi. Měla by to být podobná koncepce, v tuto chvíli je na papíře, počítají se materiály a vyjednávají se díly. Chtěl bych začít stavět co nejdříve, protože původní vize byla jet s tím Silk Way. Teď si myslím, že se to spíše nestihne.
Hodně vás 7. místo nakoplo?
Samozřejmě je dobré, když člověk vidí, že směr, kterým jde, je správný. Utvrdí se, že je schopen konkurovat nejlepší technice na světě.
Měl jste čas si při řízení týmu užívat i krajinu?
Stoprocentně. Pro mě to byl trochu i relax, protože kromě posádek jsme natáčeli i cestopis o Chile do pořadu Cestománie. Odjeli jsme na největší observatoř na světě, natáčeli jsme i v Atakamě jako nejsušším místě na světě. Byli jsme i v dole, kde se ručně kope měď. To se člověk vrátí nejméně o sto let zpátky. Z trámů udělaná čtyřnožka, na ní kladka s ocelovým lanem, traktor s navijákem místo kola a tím se spouštěli do devadesátimetrové ručně vyhloubené díry.
Jel jste se podívat i dolů?
Jasně že jel, to si přece nenechám ujít. Na laně mají železný sud, na tom nás spustili a jediné komunikační spojení je lanko a na něm zavěšená nějaká cingrlátka.
Vzpomněl jste si přitom na zavalené chilské horníky?
Proto jsme to točili. Ale takové myšlenky si nemůže člověk připouštět. Ti chlapi jsou tam každý den, šéf dolu už dvacet let a taky tam nechce zůstat. To byste nemohl ani závodit na Dakaru.
